ECLI:CZ:US:2011:3.US.610.11.1
sp. zn. III. ÚS 610/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. R., zastoupeného JUDr. Josefem Vodákem, advokátem se sídlem Masarykova 753, 757 05 Valašské Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. prosince 2010 č. j. 21 Cdo 4736/2009-319, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 2. 2011, napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2010 č. j. 21 Cdo 4736/2009-319, kterým označený soud odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2009 č. j. 16 Co 257/2008-299 jako nepřípustné [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c ) o. s. ř. ].
Stěžovatel ve velmi kuse odůvodněné ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným usnesením dovolacího soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu (ve smyslu článku 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Jeho námitky však obsahově směřují nikoliv proti napadenému usnesení dovolacího soudu, ale výhradně proti postupu soudů prvé a druhé instance, kterým vytýká, že odmítly jeho návrh na vypracování dalšího, resp. revizního znaleckého posudku, kterým mělo být jednoznačně zjištěno, "jestli stěžovatel jednal v době přebírání výpovědi z pracovního poměru v duševní poruše, či nikoli".
II.
Z napadeného usnesení dovolacího soudu se zjišťuje, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 9. 12. 2010 č. j. 21 Cdo 4736/2009-319 odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné [jak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, dále jen "o. s. ř.", tak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolání směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2009 č. j. 16 Co 257/2008-299, kterým byl jako věcně správný potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. 6. 2008 č. j. 16 C 105/2005-194, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 9. 2. 2005, [daná podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006].
Důvodem odmítnutí dovolání byla skutečnost, že stěžovatel sice formálně uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., obsahem dovolání byl však nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními, z nichž vycházely soudy při svém rozhodování. Stěžovatel provedené důkazy (zejména znalecké posudky týkající se jeho zdravotního stavu) hodnotí odlišně, což však znamená, jak zdůraznil dovolací soud, faktické uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele a obsahu ústavní stížností napadeného usnesení dovolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud nejprve připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani těmto soudům nadřízen. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR) může Ústavní soud do činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. Takový stav ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud nezjistil. Rozhodnutí obecných soudů, která napadenému usnesení dovolacího soudu předcházela, podle petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud při svém rozhodování vázán, stěžovatel nenapadá.
Z usnesení dovolacího soudu je zřejmé, že stěžovatel uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., pokud namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, což vylučovalo možnost dovolacího soudu rozhodnout o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Jinak řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je možné založit přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze napadnout z důvodu namítané nesprávnosti skutkových zjištění (shodně viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 1755/10, usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Proti výše uvedenému postupu dovolacího soudu stěžovatel žádné konkrétní námitky nevznáší, neboť výhrada, že v pravomocně skončeném řízení nebylo vyhověno jeho návrhu na vypracování dalšího znaleckého posudku, zjevně dovolacímu soudu adresována není.
Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, k němž mělo dojít samotným usnesením dovolacího soudu v projednávané věci, neshledal.
Nad rámec výše uvedeného i námitek stěžovatele Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že nesouhlasí s názory vyslovovanými v judikatuře obecných soudů, a jež cituje též dovolací soud, totiž že "soud v občanském soudním řízení z lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy vychází (ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř.)" a že soud v takovém řízení "nemůže dát přezkoumat znalcem lékařský posudek, popř. rozhodnutí", neboť "důvodem výpovědi není pouze zdravotní stav zaměstnance sám o sobě, ale stav zjištěný lékařským posudkem".
Tyto názory zcela pomíjejí judikaturu Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 11/08 (N 155/50 SbNU 365, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz) ve vztahu k určení, jaké povahy je lékařský posudek o způsobilosti zaměstnance k práci, podaný v rámci závodní preventivní péče, dospěl k závěru, že jde o odborné stanovisko lékaře, proto je nutné s ním "ve sporném řízení nakládat jako s kterýmkoliv jiným skutkovým podkladem; není nadán presumpcí správnosti a soud proto nemůže z jeho obsahu vycházet ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. Je důkazem, který soud hodnotí jako kterýkoliv jiný s tím, že je na účastnících, jaké prostředky použijí ke zpochybnění posudkových závěrů". Ústavní soud v návaznosti zejména na judikaturu Nejvyššího soudu proto apeloval na tyto soudy, aby v budoucnu změnily svůj dosavadní přístup tak, aby se v civilním řízení nevyhýbaly zkoumání správnosti obsahu lékařského posudku.
V projednávané věci byl v řízení před odvolacím soudem lékařský posudek předmětem soudního přezkumu, což respektuje výše uvedený právní názor Ústavního soudu. K prosazení stěžovatelova názoru, že odvolací soud opřel své rozhodní o vadné skutkové zjištění, nebylo možné volit dovolání, neboť takový dovolací důvod nelze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplatnit. Eventuální podání ústavní stížnosti přicházelo v úvahu toliko ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v současné době je tato lhůta již promeškána.
Aniž by se Ústavní soud mohl dále zabývat rozsudky obou obecných soudů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení dovolacího soudu je zjevně neopodstatněná, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z tohoto důvodu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu