ECLI:CZ:US:2011:3.US.62.11.1
sp. zn. III. ÚS 62/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem v Praze 4, Michelská 81, proti usnesení Vrchní soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010 č. j. 3 VSPH 823/2010-A-23, KSPH 36 INS 4127/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 5. 1. 2011 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2010 č. j. KSPH 36 INS 4127/2010-A-16 [posledně uvedeným usnesením byl (mj.) zjištěn stěžovatelčin úpadek, odmítnut návrh na povolení jejího oddlužení, ustanoven insolvenční správce a na stěžovatelčin majetek prohlášen konkurs]. Stěžovatelka přitom tvrdila, že bylo porušeno její právo na řízení před nezávislým a nestranným soudem, včetně práva vyjádřit se k osobám soudců odvolacího soudu a k prováděným důkazů, a také práva na osobní a veřejné slyšení, jakož i právo na ochranu před "úžerem", resp. že byl porušen čl. 82 a čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Současně stěžovatelka vznesla námitku podjatosti vůči soudci Ústavního soudu Miloslavu Výbornému a navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že má nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že Vrchní soud v Praze i Krajský soud v Praze rozhodovaly v neveřejném zasedání, v důsledku čehož jí bylo odňato právo osobního slyšení, právo hájit se a vyjádřit se k prováděným důkazům. Neměla tak ani možnost vyjádřit se k osobám soudců Vrchního soudu v Praze, v opačném případě by vznesla proti předsedovi příslušného senátu, JUDr. Jaroslavu Burešovi, námitku podjatosti, protože jmenovaný je v konfliktu s občanskými organizacemi, jichž je ona členem, přičemž jako ministr spravedlnosti "zajistil", aby novela trestního řádu neobsahovala ustanovení zajišťující oprávnění občanských organizací v trestním řízení. Současně stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že daný postup ovlivnil výsledek odvolacího řízení.
Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelka mohla napadnout předmětné usnesení Vrchního soudu v Praze žalobou pro zmatečnost (§229 a násl. občanského soudního řádu), která zde tedy představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelkou uplatněná námitka podjatosti soudce JUDr. Jaroslava Bureše totiž obsahově naplňuje "zmatečnostní" důvod ve smyslu §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu [kromě toho, tvrdí-li stěžovatelka, že v důsledku (zřejmě nesprávného) postupu odvolacího soudu (nebo i soudu prvního stupně) nemohla v řízení realizovat svá procesní práva, mohlo by se jednat o "zmatečnostní" důvod dle §229 odst. 3 občanského soudního řádu]. Jestliže takto stěžovatelka nepostupovala (viz také §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), je třeba ústavní stížnost považovat za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nelze rozhodnout, že náklady na (právní) zastoupení stěžovatelky zaplatí stát (§83 zákona o Ústavním soudu), příp. uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby nahradil stěžovatelce náklady řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jde-li o námitku podjatosti soudce Miloslava Výborného, vzhledem k tomu, že se jmenovaný na projednávání a rozhodování dané věci nijak nepodílel, nebylo třeba se jí věcně zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu