ECLI:CZ:US:2011:3.US.621.10.1
sp. zn. III. ÚS 621/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. H., právně zastoupeného Mgr. Ondřejem Lichnovským, advokátem AK se sídlem Sádky 1605/2, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. ledna 2010 č. j. 2 Afs 87/2009 - 131, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2009 č. j. 10 Ca 30/2009-92, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2009 č. j. 10 Ca 31/2009-87 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2009 č. j. 10 Ca 32/2009-88, spojené s návrhem na zrušení části věty v ust. §14 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, která zní "pro uplatnění právních úkonů vůči správci daně", za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. března 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. ledna 2010 č. j. 2 Afs 87/2009 - 131, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2009 č. j. 10 Ca 30/2009-92, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2009 č. j. 10 Ca 31/2009-87, jakož i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2009 č. j. 10 Ca 32/2009-88, a to pro porušení článku 1 Ústavy České republiky, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud v souladu s ust. §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušil část věty v ust. §14 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), která zní "pro uplatnění právních úkonů vůči správci daně".
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil: Usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2009 č. j. 10 Ca 30/2009-92, č. j. 10 Ca 31/2009-87 a č. j. 10 Ca 32/2009-88 byly odmítnuty žaloby stěžovatele proti rozhodnutím žalovaného Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 2008 č. j. 6913/08-1100, č. j. 7040/08-1100 a č. j. 7048/08-1100, jimiž byla změněna rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 20. prosince 2007, č. 1070000898, č. j. 281039/07/077910/1203, č. 1070000899, č. j. 281062/07/077910/1203, č. 1070000900, č. j. 281067/07/077910/1203. Těmito rozhodnutími byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2002 ve výši 789 974,- Kč, za rok 2003 ve výši 1 043 692,- Kč a za rok 2004 ve výši 1 104 316 Kč; po změně provedené žalobami napadenými rozhodnutími činila vyměřená daň 757 590,- Kč za rok 2002, 975 532,- Kč za rok 2003 a 1 053 340,- Kč za rok 2004. Usnesení krajského soudu vycházela z toho, že napadená rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích byla doručena fikcí podle ust. §17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků dne 25. prosince 2008, a proto žaloby podané k poštovní přepravě dne 27. února 2009 musejí být podle ust. §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), odmítnuty pro opožděnost. Fikce doručení byla použita proto, že daňová poradkyně, která zastupovala stěžovatele v daňovém řízení, nepřevzala ve stanovené lhůtě rozhodné zásilky, přestože vyšlo najevo, že se v době, kdy mohla zásilku převzít, nezdržovala v lázních, jak sama tvrdila.
Kasačními stížnostmi se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených usnesení krajského soudu. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. ledna 2010 č. j. 2 Afs 87/2009 - 131 bylo rozhodnuto, že věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 87/2009, sp. zn. 2 Afs 88/2009 a sp. zn. 2 Afs 89/2009 se spojují ke společnému projednání a nadále budou vedeny pod sp. zn. 2 Afs 87/2009 (výrok pod bodem I), dále bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto, že kasační stížnosti se zamítají (výrok pod bodem II) a konečně bylo rozhodnuto, že žalovanému se nepřiznávaná právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech (výrok pod bodem III).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a následně aplikovaly ust. §17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, neboť nevzaly v úvahu ust. §14 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, pokud jde o počítání lhůt.
Stěžovatel uvádí, že krajský soud posoudil jeho žaloby jako opožděné, tj. podané až po uplynutí dvouměsíční lhůty, a to dne 27. února 2009. Opožděnost dovodil z toho, že k doručení žalobou napadených rozhodnutí došlo ve státní svátek dne 25. prosince 2008, nikoli až první pracovní den 29. prosince 2008, jak tvrdil stěžovatel (prioritně tvrdil, že k doručení došlo teprve v rámci opakovaného doručení v lednu 2009). Krajský soud za den doručení žalovaných rozhodnutí prostřednictvím fikce považoval den 25. prosince 2008, jakožto poslední den patnáctidenní úložní lhůty dle ust. §17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, a to nezávisle na tom, že v tento den byl státní svátek, a tudíž bylo vyloučeno faktické převzetí písemností stěžovatelem. Ustanovení §14 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků se v tomto případě dle krajského soudu nepoužije, protože nejde o lhůtu pro uplatnění úkonu vůči správci daně. Ke stejnému závěru došel ve svém rozsudku také Nejvyšší správní soud.
Dle právního názoru obou soudů se v případě doručení fikcí postupuje striktně podle jazykového výkladu ust. §17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, aniž by se na počítání 15denní úložní lhůty užilo ust. §14 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Tento výklad považuje stěžovatel za formalistický a ignorující účel a smysl zákona. Stěžovatel je toho názoru, že interpretací lze dojít minimálně ke dvěma rozdílným výkladům, načež by se měl zvolit ten, který odpovídá zásadě in dubio mitius. Podle názoru stěžovatele existovaly dvě různé interpretace počítání lhůty zakotvené v ust. §17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků ve vztahu k ust. §14 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Přitom k závěru ve prospěch stěžovatele se dalo dojít dvěma způsoby, buďto skrze analogii legis, jak učinil Nejvyšší správní soud v obdobné věci v souvislosti se správním řádem, případně chápáním převzetí písemnosti jakožto právního úkonu vůči správci daně. Proti těmto interpretačním závěrům stojí formalistický výklad obou soudů tak, jak jej zaujaly ve svých napadaných rozhodnutích. Tento výklad se přitom opírá toliko o jazykový výklad předmětných ustanovení. Stěžovatel uvádí, že legitimním postupem by za této situace měl být postup soudů obou stupňů v duchu obecné zásady in dubio mitius.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že byl odňat zákonnému soudci, neboť dle ust. §12 odst. 1 s. ř. s. platí, že Nejvyšší správní soud jakožto vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem. Dle ust. §17 odst. 1 s. ř. s. platí, že dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu, což se však v tomto případě nestalo.
Stěžovatel dále uvádí, že krajský soud se v rámci stanovení okamžiku doručení žalobou napadených rozhodnutí zabýval také otázkou pobytu daňové poradkyně v době doručování rozhodnutí finančního ředitelství, protože ta byla zplnomocněna pro zastupování v daňovém řízení včetně přebírání písemností stěžovatele. Otázka jejího pobytu v místě doručování tak byla stěžejní. Stěžovatel přitom tvrdil a prokazoval, že daňová poradkyně se v době doručování nezdržovala v místě doručování, tudíž nemohly vůbec nastat účinky doručení, a to ani účinky doručení náhradního. Krajský soud na základě důkazů předložených žalovaným prokázal, že daňová poradkyně neabsolvovala lázeňské procedury, a tudíž jejímu tvrzení ohledně pobytu v rozhodné době mimo místo doručování nepřisvědčil. To navzdory jiným důkazům předloženým stěžovatelem. Ke stejnému závěru dospěl také Nejvyšší správní soud.
V řízení o kasační stížnosti prý stěžovatel předložil nové důkazní prostředky, které měly prokázat, že daňová poradkyně zastupující stěžovatele v daňovém řízení a v řízení před krajským soudem pobývala v rozhodné době doručování rozhodnutí finančního ředitelství mimo sídlo své kanceláře v Přerově. Tyto však byly Nejvyšším správním soudem s odkazem na ust. §109 s. ř. s. odmítnuty.
Stěžovatel dále namítá, že soudy neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy ohledně pobytu daňové poradkyně, že důkazy byly získány v rozporu s procesními předpisy a došlo tak k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, a dále stěžovatel namítá vadné hodnocení důkazů ohledně pobytu daňové poradkyně v místě doručování a v důsledku toho prý byla ve věci jednajícími soudy učiněna nesprávná skutková zjištění. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud porušil i svou poučovací povinnost a rozhodnutí krajského soudu pro stěžovatele bylo překvapivé.
III.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí obecné soudní soustavy, není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. To platí i pro oblast správního soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel zastává právní názor, který se liší od závěrů správních soudů, posuzujících otázku včasnosti podání stěžovatelových žalob. V ústavní stížnosti přitom stěžovatel uplatňuje tytéž námitky, které uplatnil již v předchozím řízení před Nejvyšším správním soudem.
Ústavní stížnost spočívá výlučně v polemice se skutkovými a právními závěry obsaženými jak v rozsudku Nejvyššího správního soudu, tak i v usneseních Krajského soudu v Českých Budějovicích. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy České republiky zjevně nepřísluší.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že správní soudy obou stupňů nesprávně vyložily a následně aplikovaly ust. §17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, neboť nevzaly v úvahu ust. §14 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, pokud jde o počítání lhůt.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva. Především Nejvyššímu správnímu soudu, jako vrcholnému orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, náleží ze zákona zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (ust. §12 s. ř. s.).
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž "ex constitutione" k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č.12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z článku 4 Ústavy České republiky.
Ústavní soud v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, viz též sp. zn. I. ÚS 187/05, sp. zn. I. ÚS 188/05). O výše naznačený výkladový exces však v předmětné věci nejde.
Důvodnou neshledal Ústavní soud ani námitku stěžovatele, že v jeho právní věci došlo k jeho odnětí zákonnému soudci tím, že Nejvyšší správní soud s ohledem na existenci rozdílných rozhodnutí, týkajících se řešené právní problematiky, řízení o kasační stížnosti nepřerušil a nepředložil věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu; stěžovatel totiž nevzal v úvahu konkrétní okolnosti daného případu, kterými se tento liší od skutkových okolností případů posuzovaných správními soudy ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích vydaných v jiných kauzách. Porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud v daném případě neshledal; senát Nejvyššího správního soudu, posuzující nyní projednávanou věc, nebyl povinen ji předložit k posouzení rozšířenému senátu ve smyslu ust. §17 odst. 1 s. ř. s.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že postupem správních soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že soudy neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy ohledně pobytu daňové poradkyně, a že provedené důkazy byly získány v rozporu s procesními předpisy a došlo tak k porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Dále stěžovatel namítá vadné hodnocení důkazů, v důsledku čehož byla ve věci jednajícími soudy učiněna nesprávná skutková zjištění. Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí krajského soudu pro něj bylo překvapivé a krajský soud porušil i svou poučovací povinnost.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že mu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. O takový případ v souzené věci nejde. Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Ani o takový případ se v souzené věci nejedná.
Ústavní soud konstatuje, že právní závěry obecného soudu nejsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními.
Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěry krajského soudu, že rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Českých Budějovicích byla doručena fikcí dne 25. prosince 2008; lhůta k podání žaloby je podle ust. §72 odst. 1 s. ř. s. dva měsíce. Konec lhůty tak připadl na středu 25. února 2009 a žaloby podané k poštovní přepravě dne 27. února 2009 byly podány opožděně.
V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vypořádal vyčerpávajícím způsobem se všemi námitkami stěžovatele. Nejvyšší správní soud se vyjádřil ke způsobu výpočtu lhůty při doručování písemností podle zákona o správě daní a poplatků, vypořádal se i s námitkami stěžovatele ohledně rozdílné rozhodovací praxe správních soudů a vázaností správních soudů rozhodnutími jiných soudů, přičemž poukázal na odlišnost skutkových okolností případů, které byly řešeny v jiných stěžovatelem citovaných rozhodnutích krajských soudů. Nejvyšší správní soud se vyjádřil i k námitce stěžovatele ohledně překvapivosti napadeného rozhodnutí krajského soudu a jeho poučovací povinnosti. Nejvyšší správní soud se vyjádřil i k námitce stěžovatele ohledně hodnocení svědecké výpovědi M. B. krajským soudem a stěžovateli objasnil, že v kasační stížnosti nepřípustně navrhoval nové důkazní prostředky, které stěžovatel mohl navrhnout již v řízení před krajským soudem. Těmto závěrům Nejvyššího správního soudu nelze vytknout žádná ústavněprávní pochybení.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že důkazy byly získány v rozporu s procesními předpisy. Ze spisového materiálu vyplývá, že uvedenou námitku stěžovatel v kasační stížnosti neuplatnil a nově ji tak předestírá až řízení před Ústavním soudem. Z důvodu subsidiarity je tato námitka v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná a Ústavní soud se jí proto nemohl zabývat.
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně objasnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatel napadenými rozhodnutími správních soudů nebyl na svých právech zkrácen.
Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.
Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení části věty v ust. §14 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu