ECLI:CZ:US:2011:3.US.777.11.1
sp. zn. III. ÚS 777/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TEMPLUM-společenské hry s. r. o., se sídlem Praha 5, Radlická 1359/49, IČ 25776941, zastoupené Mgr. Evou Bílkovou, advokátkou v Praze 1, Dlouhá 35, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 6. 2010 č. j. 26 C 91/2010-14 a výroku I usnesení Městského sodu v Praze ze dne 17. 12. 2010 č. j. 53 Co 549/2010-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 3. 2011, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 12. 5. 2011, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi a postupem, který předcházel jejich vydání, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žádost stěžovatelky (jakožto žalobkyně v řízení vedeném proti Pražské energetice, a. s., o zaplacení 118 534 Kč s příslušenstvím) o osvobození od soudních poplatků, a to s odůvodněním, že stěžovatelka přes výzvu soudu nepředložila svou účetní závěrku za rok 2009. Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pak bylo uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
V ústavní stížnosti stěžovatelka s poukazem na §157 ve spojení s §167 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") namítá, že rozhodnutí obvodního soudu neobsahuje řádné odůvodnění, resp. že je nepřezkoumatelné, protože z něj nevyplývá, že se soud předloženou žádostí zabýval, jakým způsobem ji posoudil a jaké důvody ho k přijatému rozhodnutí vedly. Konkrétně z tohoto rozhodnutí není zřejmé, co má soud na mysli konstatováním, že předložené daňové přiznání je nekompletní, jaké skutečnosti z předloženého přiznání o majetkových poměrech vyplývají, jaké důkazy k prokázání svých majetkových poměrů stěžovatelka soudu předložila, jak soud naložil s požadovaným vyžádáním údajů od příslušného finančního úřadu, k němuž poskytla souhlas. Dále stěžovatelka tvrdí, že není v souladu se skutečností, že nebylo předloženo kompletní daňové přiznání (8 stran bylo obsaženo na přiloženém CD, 4 vyplněné strany byly ještě v písemné podobě), a dále namítá, že soud měl postupovat v souladu s §118a odst. 3 o. s. ř., tedy vyzvat ji k doplnění podkladů potřebných k prokázání jejích majetkových poměrů a současně ji poučit o následcích nesplnění dané výzvy, což se ovšem nestalo. Navíc svou důkazní povinnost dostatečným způsobem splnila odkazem na podklady již založené u soudu v rámci jiných soudních řízení, kde bylo jejím žádostem vyhověno. Účetní uzávěrku za rok 2009 nepředložila, protože ji neměla zpracovanou, nicméně předložila zmíněné daňové přiznání za rok 2009 a souhlas s vyžádáním údajů od příslušného finančního úřadu, takže mohla legitimně předpokládat, že soud si na jeho základě vyžádá informace od finančního úřadu sám, a tedy že ona další doklady soudu předkládat nemusí.
Ústavní soud zde pokládá za potřebné dodat, že stěžovatel ústavní stížnost sepsanou výše uvedenou advokátkou osobně doplnil podáním ze dne 12. 5. 2011, ovšem vzhledem k povinnému právnímu zastoupení v řízení před Ústavním soudem nemohl být brán na obsah tohoto podání (a ani jiných předchozích podání) zřetel.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud nemá, co by z hlediska ústavnosti obecným soudům vytknul. Z napadeného usnesení obvodního soudu je zřejmé, že důvodem, proč byla stěžovatelčina žádost zamítnuta, bylo, že nepředložila účetní závěrku, a tudíž že neprokázala splnění podmínek ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. Jde-li o argumentaci městského soudu, lze mu jistě dát za pravdu, že osvobození od soudních poplatků je určitou výjimkou z pravidla, a má-li dotčený účastník těžit z výhody, kterou mu tato výjimka poskytuje, měl by (nejprve) sám plnit elementární povinnosti, které pro něho plynou z právních předpisů a požadavků, jež obecné soudy vůči němu (oprávněně) vznesou. Přitom požadavek předložit účetní závěrku je požadavkem zcela důvodným, neboť účetní závěrka, tvořená rozvahou a výkazem zisků a ztrát, je primárním a v podstatě nezastupitelným podkladem pro to, aby si obecný soud efektivně mohl vytvořit komplexní obraz o "majetkových poměrech" právnické osoby (přičemž daňové přiznání, obsahující jen některé, z hlediska daně z příjmů relevantní údaje, adekvátní "náhradou" za dané podklady zjevně není). V této souvislosti třeba připomenout, že povinnost vést účetnictví, a tudíž i sestavovat účetní závěrku, pro stěžovatelku plyne z ustanovení §4 odst. 1 a §18 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, takže obecné soudy pouze požadovaly předložení toho, co stěžovatelka beztak měla mít k dispozici. Jestliže pak v soudním řízení stěžovatelka tvrdila, že účetní závěrku za rok 2009 nemůže zpracovat z důvodu, že jí byly přerušeny dodávky elektřiny a že neměla přístup k příslušným datům, lze takovou argumentaci odmítnout jako zcela nevěrohodnou, neboť stěžovatelka, resp. její jednatel a společník Ing. P. Ch. v rozhodné době učinil na Ústavní soud celou řadu podání vyhotovených na osobním počítači. Ústavní soud také nevidí rozumný důvod, proč by obecné soudy (a potažmo např. finanční úřady) měly být zatěžovány něčím, co mohla a měla stěžovatelka učinit sama, tj. prokázat prostřednictvím požadovaných podkladů své (údajně nedobré) majetkové poměry. Argumentuje-li stěžovatelka, že nebyla ze strany obecných soudů dostatečně poučena, předně nutno připomenout, že stěžovatelce bylo zcela jednoznačně stanoveno obvodním soudem, jaké doklady má předložit, což ovšem, jak bylo uvedeno výše, neučinila. Zmiňuje-li pak v ústavní stížnosti, že nebyla v řízení zastoupena advokátem a že byla přesvědčena, že svým povinnostem dostála, z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatelka a především její jednatel byli a jsou účastníky značného počtu soudních řízení (a také následných řízení před Ústavním soudem), takže v dané oblasti měla bohaté zkušenosti, nehledě na to, že i osobě práva nepříliš znalé musí být zřejmé, že s nesplněním konkrétní (výzvou přesně vymezené) povinnosti mohou být spojeny negativní právní následky.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu