ECLI:CZ:US:2011:3.US.805.11.1
sp. zn. III. ÚS 805/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. M. Š., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Západní 31, 162 00 Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011 č. j. 54 Co 579/2010-60 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2010 č. j. 49 EXE 1392/2010-32, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2011, napadá stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2011 č. j. 54 Co 579/2010-60 a usnesení Okresního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2010 č. j. 49 EXE 1392/2010-32 pro údajné porušení čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 10, čl. 11 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v postupu obou obecných soudů, které ve věci výkonu rozhodnutí nenařídily jednání a neumožnily tak stěžovateli sdělit soudu, že svoji povinnost k zaplacení pohledávky oprávněného splnil složením příslušné částky na účet oprávněného. Oba soudy se měly v řízení zabývat námitkou stěžovatele o splnění jeho povinnosti vůči oprávněnému a měly návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnout. Pokud soud prvního stupně nařídil exekuci pro vymožení částky 13 500,- Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněného a pověřil provedením exekuce soudního exekutora, porušil podle názoru stěžovatele jeho právo na ochranu osobnosti a majetku. Porušení svých vlastnických práv spatřuje stěžovatel též v tom, že na příslušném listu vlastnictví byla zapsána poznámka o nařízení exekuce na majetek stěžovatele, což mělo omezit možnost stěžovatele disponovat jeho nemovitostmi a současným uvedením jeho jména do seznamu dlužníků mělo být poškozeno jeho dobré jméno coby osoby veřejně činné.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Správy hlavního města Prahy, příspěvkové organizace proti stěžovateli jako povinnému nařídil exekuci na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 4. 2009 č. j. 11 C 396/2008-56 ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009 č. j. 19 Co 358/2009-80 k vymožení částky 13 500,- Kč, nákladů oprávněného a nákladů exekuce. Provedením exekuce pověřil soudního exekutora z exekutorského úřadu v Chebu.
Po odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že podle ustanovení §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), se mohl v rámci odvolání zabývat pouze skutečnostmi, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním námitkám stěžovatele přihlédnout nemohl.
Odvolací soud zdůraznil, že námitka stěžovatele týkající se nařízení exekuce bez předchozího nařízení jednání nemá oporu v zákoně, neboť exekuční řád neobsahuje ohledně této skutečnosti žádné speciální ustanovení a ustanovení §253 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že soud nařídí výkon rozhodnutí zpravidla bez slyšení povinného. Soud podle odstavce 2 citovaného ustanovení nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo to stanoví zákon. V daném případě však o takové případy nejde.
V závěru napadeného rozhodnutí odvolací soud uvedl, že některými dalšími námitkami stěžovatele se bude soud prvního stupně následně zabývat jako návrhem na zastavení exekuce, stejně jako námitkou podjatosti pověřeného soudního exekutora.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím a jeho tvrzením o porušení základních práv a svobod dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V projednávané věci stěžovatel většinou jen opakuje námitky, které uplatnil v odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2010 a jimiž se odvolací soud řádně zabýval a vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení ze dne 25. 1. 2011 č. j. 54 Co 579/2010-60.
Odvolací soud zdůraznil, že odvolacími námitkami stěžovatele jako povinného se mohl zabývat jen v rámci skutečností rozhodných pro její nařízení. Pokud řádný opravný prostředek obsahoval současně i další námitky, které směřovaly k údajně "nevhodnému způsobu exekuce", podjatosti pověřeného soudního exekutora a nařízení exekuce bez předchozího nařízeného jednání a domáhal se zkoumání, zda stěžovatel dobrovolně splnil svoji povinnosti vůči oprávněné, nebylo v pravomoci odvolacího soudu se v rámci řízení o odvolání stěžovatele proti usnesení soudu I. stupně o nařízení exekuce těmito námitkami zabývat.
Jak zdůraznil odvolací soud ve svém rozhodnutí, soud při nařízení exekuce zpravidla rozhoduje bez nařízení jednání, tedy i bez slyšení povinného, přičemž ve smyslu ustanovení §52 exekučního řádu se postupuje přiměřeně podle příslušných ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Soud si může od povinného vyžádat vyjádření k návrhu, nařídit jednání či povinného vyslechnout za předpokladu, že tímto postupem nebude zmařen účel exekuce, případně jej budou vyžadovat konkrétní okolnosti případu. Výjimky z tohoto pravidla vysvětlil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí.
Jak lze zjistit z připojeného "odvolání stěžovatele proti usnesení 49 EXE 1392/2010-32", odvolací soud se důsledně zabýval těmi námitkami stěžovatele, které jsou relevantní pro nařízení exekuce. Pokud stěžovatel teprve v ústavní stížnosti, nad rámec odvolání namítá údajné formální nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně, lze odkázat na obsah ustanovení §44 odst. 6 exekučního řádu, vymezujícího taxativním způsobem náležitosti usnesení. Tyto námitky jsou v řízení před Ústavním soudem nepřípustnými novotami, neboť nebyly předmětem přezkumu v řízení před obecným soudem.
Skutečnost (stěžovatelem pouze tvrzená, ale nikoli doložená), že stěžovatel údajně v blíže neurčitém časovém okamžiku splnil svoji povinnost uloženou mu pravomocným soudním rozhodnutím vůči oprávněné, není předmětem rozhodování soudu o nařízení výkonu rozhodnutí, resp. o nařízení exekuce, soud se proto touto skutečností v rámci předmětného řízení nezabývá. Soud prvního stupně se výše uvedeným tvrzením stěžovatele bude zabývat až v řízení o zastavení exekuce (§55 exekučního řádu ve vztahu k §268 o. s. ř.), přičemž teprve v případě zastavení exekuce bude vymazána poznámka "exekuce", vyznačená na příslušném listu vlastnictví vedeném na nemovitosti ve spoluvlastnictví stěžovatele.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu