ECLI:CZ:US:2011:3.US.816.11.1
sp. zn. III. ÚS 816/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Jungmannova 1031, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. 38 Co 307/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil pro porušení čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu vydané v její občanskoprávní věci.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 14. 4. 2009, č. j. 6 C 119/2008-214, v řízení o stěžovatelčině žalobě o výživné manželky uložil žalovanému S. P. povinnost od 1. 10. 2008 platit stěžovatelce výživné ve výši 30 000,- Kč měsíčně (výrok I), zamítl žalobu o výživné za období od 19. 3. 2008 do 30. 9. 2008 (výrok II), žalovanému uložil zaplatit stěžovatelce na dlužném výživném od 1. 10. 2008 do 14. 4. 2009 194 000,- Kč (výrok III), a rozhodl o povinnosti k zaplacení soudního poplatku a o nákladech řízení (výroky IV a V).
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III změnil tak, že žalobu stěžovatelky o výživné zamítl a stěžovatelce uložil povinnost k náhradě nákladů řízení. Jelikož z výsledků dosavadního dokazování nebylo možno jednoznačně dospět k závěru soudu prvního stupně, podle něhož "ze strany žalovaného nebylo prokázáno nic, co by bránilo přiznání výživného žalobkyni", toto dokazování doplnil zopakováním výslechu dětí účastníků a důkazem výslechem další svědkyně, a na tomto základě dospěl k odlišnému závěru, že se naopak žalovanému podařilo prokázat, že přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy (§96 odst. 2 zákona o rodině).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil §96 odst. 2 zákona o rodině co do pojmu "dobré mravy" a toto ustanovení proti ní "zneužil" v situaci, kdy zde existoval zjevný rozpor mezi závěrem tohoto soudu a "právním zjištěním" soudu prvního stupně. Odvolacím soudem doplněné dokazování je podle jejího názoru zatíženo vadou, neboť svědek P. P. (syn stěžovatelky) vycházel ve svých tvrzeních z audionahrávky, jež byla pořízena bez jejího souhlasu a soud tak tento jinak "nepovolený" důkaz obešel svědeckým výslechem. Mimoto odvolací soud neprovedl důkazy ve vztahu k zákonnému požadavku zásadně stejné hmotné a kulturní úrovně obou manželů a porušil i zásadu rovnosti, neboť "vytvořil bezprecedentní situaci, kdy ... je zbavena možnosti rozhodovat o svém majetku", žalovaný "provádí cílené úkony" směřující k převodu společného majetku na třetí osoby, tento majetek dále znehodnocuje a vytváří jeho umělé zadlužování. V "rozhodné době" byla bez příjmu a zcela závislá na "finančním plnění" od žalovaného, který "disponoval zcela a neomezeně se společným majetkem", a oproti ní z něj "bral užitek a prospěch". Povinnost k náhradě nákladů řízení jí byla uložena rovněž nesprávně, neboť soud se měl uchýlit k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka, dovolávajíc se též ochrany se zřetelem k čl. 11 odst. 1 Listiny, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, v němž tomu odpovídající nárok uplatnila (o výživné mezi manžely). Proto nadále nemůže jít o nic jiného, než o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy (zejména při dokazování), uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovatelkou odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; jím je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo jí však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a nikterak se nenaznačuje, že byla omezena v možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného. Polemika ohledně důkazu využívajícího audionahrávky je sama o sobě neefektivní již proto, že odvolací soud svá skutková zjištění založil i na jiných provedených důkazech (zejména výslechu dalších svědků), a není spolehlivého důvodu pochybovat, že při jejich hodnocení postupoval v souladu se standardními procesními zásadami.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Odvolací soud aplikoval bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich interpretačnímu vymezení podmínek (a jejich povahy) pro odepření výživného ve smyslu ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině nelze nic zásadního vytknout.
Jestliže - na základě výkladu ustanovení s relativně neurčitou hypotézou "dobrých mravů" (což je zapotřebí zdůraznit) - dospěl k určitému závěru, pak Ústavní soud nemá důvod jej zpochybnit, neboť ústavněprávní úroveň neakceptovatelného excesu takový úsudek evidentně nepředstavuje, a ani pouhá možnost hodnocení jiného zde není významná (viz výše). Má-li stěžovatelka za to, že ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině bylo v její věci aplikováno "přísně", resp. že je podle jejího názoru odvolací soud do právního posouzení nepromítl "správně", nemůže jít než o spor o nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být, jak bylo řečeno, "běžnou" opravnou instancí, nepřísluší.
Ostatně stěžovatelka finálnímu závěru o překážce přiznání výživného oponuje jen všeobecně, bez zakotvení v konkrétních právních nebo skutkových námitkách. Argumentací o stávající nerovnosti ve vztahu k majetkovému společenství a současným poměrům nakládání s ním pak zcela míjí prostor, který je pro danou věc významný, neboť může nalézt výrazu až při jeho pozdějším vypořádání. Stejně tak bezcenné jsou výtky o neúplném dokazování ve vztahu k požadavku zásadně stejné "hmotné a kulturní úrovně manželů", jestliže takové dokazování vzhledem k prosazení důsledků podle §96 odst. 2 zákona o rodině je evidentně nadbytečné.
Co do nákladového výroku postačí již jen poznamenat, že pakliže ústavněprávně obstál úsudek odvolacího soudu, že "dobré mravy" stěžovatelce nesvědčí, může být obtížně udržitelná její představa, že by měly naopak zatížit žalovaného jakožto důvod pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu