ECLI:CZ:US:2011:3.US.847.11.1
sp. zn. III. ÚS 847/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Euler Hermes Čescob, úvěrové pojišťovny, a. s., IČ 25603370, se sídlem Molákova 576/11, 186 00 Praha 8, právně zastoupené JUDr. Pavlem Novickým, advokátem AK se sídlem Malá Štupartská 6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. ledna 2011 č. j. Ncp 13/2011-63, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. března 2011, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 23. března 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. ledna 2011 č. j. Ncp 13/2011-63, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 20. ledna 2011 č. j. Ncp 13/2011-63 Vrchní soud v Olomouci ve výroku pod bodem I rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 6 Cm 104/2010 je příslušný okresní soud (ust. §9 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."). Ve výroku pod bodem II vrchní soud rozhodl, že věc bude postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně. Podle ust. §169 odst. 2 o. s. ř. soud upustil od odůvodnění uvedeného usnesení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že k porušení jejího práva na zákonného soudce došlo tím, že Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím nesprávně rozhodl o věcné příslušnosti soudu, který má projednat jeho žalobu. Stěžovatelka je toho názoru, že uplatněná pohledávka je svou povahou pohledávkou z právního vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a proto by o ní měl rozhodovat krajský soud. Stěžovatelka dále namítá, že Vrchní soud v Olomouci toto své rozhodnutí neodůvodnil, čímž porušil její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka připouští, že ust. §169 odst. 2 o. s. ř. umožňuje upustit od odůvodnění tohoto typu rozhodnutí, nicméně aplikaci tohoto ustanovení je podle stěžovatelky třeba provádět restriktivně. Zcela nepřípustná je pak jeho aplikace za situace, kdy účastník řízení vyjádří odlišný právní názor, podpořený judikaturou Nejvyššího soudu ČR, od níž se soud odchýlí, aniž by zdůvodnil, proč tak učinil. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08, který prý její právní názor podporuje.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Článek 38 odst. 1 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Princip zákonného soudce představuje v právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Při interpretaci práva na zákonného soudce, jak je zakotveno v článku 38 odst. 1 Listiny, je nezbytné do jeho rámce zahrnout i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu, které brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnit výsledek rozhodování.
Zákonem, který ve smyslu citovaného článku 38 odst. 1 Listiny stanoví věcnou příslušnost soudu, je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), konkrétně jeho ustanovení §9. Pro posouzení věci je však relevantní i jeho ustanovení §104a, podle něhož věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odst. 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu (jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu) nebo Nejvyššímu soudu (jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu). Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odst. 2). Obdobně se dle odst. 5 uvedeného ustanovení postupuje, navrhne-li nedostatek věcné příslušnosti soudu účastník řízení. Usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni (odst. 7).
Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 29/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), řešícím obdobnou problematiku, uvedl, že občanský soudní řád, který předjímá článek 38 odst. 1 Listiny, v citovaném ustanovení §104 odst. 7 o. s. ř. fixuje určení věcně příslušného soudu rozhodnutím vrchního soudu nebo Nejvyššího soudu a zakládá stav, kdy je určení věcné příslušnosti napříště v řízení již nezpochybnitelné; nelze je napadat ani v režimu řádných ani mimořádných opravných prostředků. Ustanovení §104a odst. 7 o. s. ř. dává zjevně najevo přednost právní jistotě v organizaci konkrétního řízení před dalším prověřením hledisek, uplatněných pro určení věcné příslušnosti soudu. Nejen hlediska určení věcné příslušnosti (§9 o. s. ř.), nýbrž i rozhodnutí příslušného soudu podle §104a o. s. ř., jsou tedy pro příslušnost soudu stanovenou zákonem ve smyslu věty druhé čl. 38 odst. 1 Listiny významné; není-li zde takové rozhodnutí, je naopak vadné založení věcné příslušnosti odvolacím i dovolacím důvodem.
Podle ust. §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů vyjmenovaných pod body 1- 6.
V souzené věci stěžovatelka pomíjí podmínku "vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti", přestože ustálenou soudní praxi profiluje názor, že věcná příslušnost krajských soudů (v obchodních věcech) pro spory z "dalších obchodních závazkových vztahů" je dána jen za předpokladu, že jde současně o "spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti".
V souzené věci se stěžovatelka po žalovaném domáhá regresu za pojistné plnění, které poskytla věřiteli žalovaného, nejde tedy o vztah mezi podnikateli vyplývající z jejich vzájemné podnikatelské činnosti, a k řešení takových sporů proto není příslušný krajský soud, nýbrž soud okresní (ust. §9 odst. 1 o. s. ř.). Nejde ani o žádný z dalších případů uvedených v ust. §9 odst. 3 a 4 o. s. ř.
Vrchní soud postupoval při posuzování věcné příslušnosti způsobem a postupem předvídaným zákonem (občanským soudním řádem). V souladu s ust. §169 odst. 2 o. s. ř. nemusí usnesení soudu, vydané dle ust. §104a o. s. ř., obsahovat odůvodnění a Vrchní soud v Olomouci tedy z hlediska zákona nepochybil, pokud napadené rozhodnutí neodůvodnil. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v případech, kdy výklad aplikovaného ustanovení může být nejednotný, by bylo alespoň stručné odůvodnění rozhodnutí vydaného dle ust. §104a o. s. ř. namístě s ohledem na sjednocení soudní praxe a požadavek právní jistoty. Uvedené se však nevztahuje na tento případ.
Pokud v ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 904/08, jeho závěry v dané věci nelze aplikovat, neboť tento nález řeší odlišnou skutkovou situaci.
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu obecného soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu