ECLI:CZ:US:2011:3.US.877.11.1
sp. zn. III. ÚS 877/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti I. B., zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, PSČ 110 00, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 440/2010-617 ze dne 21. 12. 2010 za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a 1) K. B., 2) nezl. K. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 25. března 2011 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.
2. Stěžovatelka tvrdila, že citovaným rozhodnutím bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36, práva na rovné postavení účastníků dle čl. 37 odst. Listiny základních práv a svobod a práva na rozhodnutí nestranným soudem dle čl. 96 Ústavy, protože soudy nerozhodly o jejím návrhu tak, aby byl styk otce s nezletilou vedlejší účastnicí omezen, nýbrž naopak tento styk rozšířily, aniž by byl k takovému rozhodnutí podklad ve skutkových zjištěních, resp. ve znaleckém posudku ustanoveného znalce z oboru psychologie - klinická psychologie dětí.
II.
3. Ústavní soud maje k dispozici napadené rozhodnutí, i rozhodnutí jemu předcházející, nepovažoval za nutné vyžádat si příslušný spis, neboť tvrzené skutečnosti, pro posouzení ústavní stížnosti rozhodné, jsou s nimi ve shodě.
4. Z rozhodnutí Okresního soudu Praha - východ č. j. 30 P 340/2005-576 ze dne 31. 8. 2010 plyne, že stěžovatelka iniciovala zahájení (nesporného) řízení o úpravě styku rodičů s dítětem. Jeho průběh podrobně líčí obsáhlé odůvodnění, z nějž se na několika místech podává, že rodiče rozpad manželství nesou těžce, s novou životní situací nejsou vnitřně vyrovnáni, negativní postoje vyúsťují v konflikty, které představují pro nezletilou vedlejší účastnici zátěž takového charakteru, že hrozí psychická úzkostná porucha. Vzhledem ke změně poměrů, kdy nezletilá vedlejší účastnice začala chodit do školy a otec si v místě jejího bydliště pronajal dům, soud rozhodl úpravě jejího styku s otcem, kdy za podklad svého zjištění vzal celou řadu důkazů. Rodičům zároveň uložil společnou rodinnou terapii v trvání tří měsíců.
5. Otec se proti rozsudku odvolal s tím, že úprava styku rodiče s dítětem nedostatečně zohledňuje nové podmínky a navrhl, aby byla nezletilá vedlejší účastnice svěřena do střídavé výchovy rodičů.
6. K odvolání otce věc posuzoval nadřízený soud, který provedl další důkazy, o něž řízení doplnil, a rozsudek nalézacího soudu změnil, přičemž vyšel vstříc otcově návrhu, aniž by jej však v celé šíři přejal.
III.
7. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
8. Oba soudy se velmi podrobně zabývaly provedenými důkazy, hodnotily je podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlédly ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
9. Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka svoji ústavněprávní argumentaci vystavěla způsobem, jakoby se jednalo o řízení sporné. Tak tomu ale není a obecný soud v těchto případech nesleduje primárně zájem a motivy rodičů, nýbrž důsledně zájem dítěte samotného, což bylo naplněno i v tomto případě.
10. Ústavní soud na tomto místě oběma rodičům - a stěžovatelce zvláště - důrazně připomíná, že nezletilá vedlejší účastnice, jejich vlastní dítě, kvůli vzájemné nevraživosti a neschopnosti dosáhnout alespoň elementární komunikace, přinejmenším citově trpí a strádá, v důsledku čehož se již od takto útlého dětství musí vyrovnávat se zátěží, která je vlastně zbytečná.
IV.
11. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v projednávané věci ústavně konformně, rozhodly předvídatelným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou; samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod. Protože Ústavní soud jejich porušení neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, jak ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2011
Jan Musil
předseda senátu