ECLI:CZ:US:2011:3.US.88.11.1
sp. zn. III. ÚS 88/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Eugenem Zálišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská 34, proti usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 2010 č. j. 14 C 51/2010-11 a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2010 č. j. 8 Co 2358/2010-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v jeho občanskoprávní věci s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho "základní práva" zaručená článkem 3 odst. 1, článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 14 C 51/2010 se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 26. 10. 2010 č. j. 8 Co 2358/2010-17 potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 2010 č. j. 14 C 51/2010-11, jímž stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, neboť soudu předložil pouze "neúplnou kompilaci" typového prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, aniž řádně doložil okolnosti, rozhodné pro požadované osvobození, o nichž byl řádně poučen.
Oproti tomu stěžovatel má za to, že své majetkové a výdělkové poměry doložil dostatečně, ačkoli použil poněkud upravený formulář. Je přesvědčen, že soudy přistupovaly k jeho věci s nemístným formalismem a znemožnily mu přístup k soudu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, resp. je výrazem interpretační libovůle.
Oproti očekávání stěžovatele však právní názor, jež obecné soudy v napadených rozhodnutích uplatnily, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci jeho logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva. Na výstižná odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jmenovitě soud odvolacího, lze v úplnosti odkázat.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu