ECLI:CZ:US:2011:3.US.931.11.1
sp. zn. III. ÚS 931/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek: a) JUDr. A. B., a b) JUDr. Š. K., obě zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, 728 84 Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. 56 Co 356/2010 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. ledna 2010 sp. zn. 25 C 46/97, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 30. 3. 2011 ústavní stížnost, kterou stěžovatelky napadají rozsudek Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě.
Výše označený odvolací soud v právní věci žalobců: JUDr. K. M., B. P., Ing. J. M., MVDr. P. M., proti žalovaným: JUDr. Š. K., JUDr. A. M., JUDr. J. M., JUDr. V. J. a E. J. (vedlejší účastnici na straně čtvrtého žalovaného) v řízení o částku 4 106 930,-Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalovaných na určení vlastnictví k nemovitostem o odvolání všech žalovaných proti částečnému rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2010 č. j. 25 C 46/97-779 rozhodl tak, že odvolání druhého, třetího a čtvrtého žalovaného a vedlejší účastnice na straně čtvrtého žalovaného proti výroku v odstavci II částečného rozsudku okresního soudu odmítl (výrok I) a zmíněný rozsudek v jeho odstavci I výroku potvrdil.
Okresní soud v Ostravě jako soud nalézací ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl vzájemnou žalobu žalovaných na určení, že žalovaní ad 1) až ad 5) jsou vlastníky každý ideální 1/5 domu čp. 945 na pozemku parc. č. 609 - zastavěná plocha, ostatní stavební objekt, včetně tohoto pozemku a dále pozemku parc. č. 610 - zahrada, vše v katastrálním území Moravská Ostrava, zapsaných na LV č. 1526 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště v Ostravě. Změnu vzájemného návrhu čtvrtého žalovaného na určení, že 1/5 těchto nemovitostí patří do společného jmění manželů JUDr. V. J. a E. J. a vlastníky zbývajících podílů jsou ostatní žalovaní, každý k jedné ideální pětině, nepřipustil.
II.
Stěžovatelky tvrdí, že napadenými rozsudky došlo k porušení jejich ústavního práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a postupem těchto soudů bylo porušeno i jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2010 č. j. 56 Co 356/2010-981 podaly stěžovatelky dovolání, a to z důvodu procesní opatrnosti. Zdůrazňují, že i když v předmětné věci nelze dovodit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., přípustnost dovolání může být zvážena dovolacím soudem podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za této situace tak údajně mohou být dány důvody ústavní stížnosti, aniž jsou dány důvody dovolání.
Stěžovatelky dále namítají podjatost soudkyně Krajského soudu v Ostravě JUDr. Kristiny Žídkové a podrobně rozvádějí důvody, které je k takovému závěru vedly. I když tato jejich námitka byla v řízení před obecnými soudy shledána nedůvodnou, jsou přesvědčeny o její ústavní relevanci.
III.
Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem věci, musí vždy zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvádějí, že vedle ústavní stížnosti napadly rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2010 dovoláním.
Ústavní soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda za této situace je ústavní stížnost přípustná (je tedy možné ji meritorně projednat), či nikoli.
Především je třeba říci, že koncepce ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti. Nezbytným předpokladem pro náležité plnění povinností Ústavním soudem je ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Není tedy přípustné, aby v konkrétní věci nastal zcela nežádoucí stav "dvojkolejnosti" řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly jak příslušný orgán veřejné moci, tak i Ústavní soud. Je tomu tak proto, že mezi základní atributy ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází konstantně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnosti nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 62/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl., rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná".
V projednávané věci podaly stěžovatelky ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší soud ČR dosud o jejich dovolání nerozhodl.
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.
Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2011
Jan Musil
soudce zpravodaj