ECLI:CZ:US:2011:3.US.943.11.1
sp. zn. III. ÚS 943/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. F., zastoupeného JUDr. Šárkou Bendovou, advokátkou se sídlem Karviná - Fryšták, K. Sliwky 125, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, č. j. 30 Cdo 4883/2009-130, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1 2011, č. j. 30 Cdo 4883/2009-139, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2009, č. j. 1 Co 200/2008-82, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2008, č. j. 23 C 209/2007-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaných v občanskoprávním řízení (o ochranu osobnosti), jehož byl účastníkem, neboť je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že těmito rozhodnutími došlo k porušení článku 10 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z vyžádaného procesního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 209/2007 se podává následující.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 4. 2008, č. j. 23 C 209/2007-52, zamítl žalobu stěžovatele proti R. M. o zaplacení 100 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena verbálními a urážlivými výroky žalovaného. Skutek, jak jej popsal stěžovatel v žalobě, soud pokládal za nesporný, kvalifikoval jej jako způsobilý zasáhnout (a porušit) jeho osobnostní práva, jmenovitě na ochranu cti a důstojnosti, měl však za to, že postačující reparací je satisfakce imateriální (písemná omluva žalovaného), a té se stěžovateli již dříve dostalo. Že došlo ke snížení jeho vážnosti a důstojnosti ve společnosti v tak značné míře, že by morální zadostiučinění bylo nedostatečné, stěžovatel v řízení podle soudu neprokázal a ani netvrdil; ostatně "požadavek žalobce na reparaci následků do své osobnostní sféry v majetkové podobě byl již nepochybně kompenzován jeho vlastním nedovoleným chováním" (zde opakovaným pořizováním záznamů žalovaného bez jeho souhlasu), jakož i tím, že si "zadostiučinění fakticky poskytl rovněž ve formě následného a neakceptovatelného verbálního útoku na osobu žalovaného v žalobě, v níž uvedená označení, kterých vůči žalovanému použil, při srovnání s mírou dotčenosti jeho osobnosti přiměřenost satisfakce vyvažují" (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 157/2004). K důkazu videozáznamem události, pořízeným stěžovatelem, soud uvedl, že jej pro nadbytečnost neprovedl, neboť rozhodný skutkový stav byl již bez pochybností zjištěn jinak.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 4. 2009, č. j. 1 Co 200/2008-82, rozhodnutí soudu prvního stupně z obdobných důvodů potvrdil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2010, č. j. 30 Cdo 4883/2009-130, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1 2011, č. j. 30 Cdo 4883/2009-139, dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5, věta prvá, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy. Tvrzení uvedená v žalobě a jiných jeho podáních naprosto určitým a konkrétním způsobem vymezovala, jaká újma mu jednáním žalovaného vznikla a v jaké míře došlo ke snížení jeho důstojnosti. Porušení svých práv pak stěžovatel shledává zejména v tom, že soudy neprovedly navržený důkaz jím pořízenou videonahrávkou, jímž bylo možno prokázat, jak závažným způsobem došlo k zásahu do jeho osobnostních práv. Tvrdí, že jeho jednání, kdy videokamerou natáčel svůj majetek, nelze považovat za zásah do osobnostních práv třetích osob, neboť jde o jednání plně srovnatelné s použitím bezpečnostních kamer umístěných kupř. ve městech či obchodních domech.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel, dovolávaje se ochrany se zřetelem k čl. 10 odst. 1, 2 Listiny, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, v němž odpovídající nárok uplatnil, konkrétně na ochranu osobnosti ve formě materiální satisfakce zakotvené v ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. (co do satisfakce imateriální bylo žalovaným plněno).
V dané věci jde tedy o to, zda toto řízení svými procesními postupy (zejména při dokazování), uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo z mezí tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo však stěžovateli - a to zjevně - upřeno nebylo. Dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a jeho odvolacími námitkami se odvolací soud podrobně zabýval. Nikterak se přitom nenaznačuje, že byl omezen v možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného. Polemika ohledně důkazu stěžovatelovou videonahrávkou (resp. jeho přípustnosti) je očividně mimosměrná, neboť ani stěžovatel nepopírá, že inkriminovaný skutek byl zjištěn zcela v souladu s tím, jak jej sám tvrdil.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich interpretačnímu vymezení podmínek (a jejich povahy) pro poskytnutí peněžní satisfakce nelze ničeho vytknout. Zejména výklad podaný odvolacím soudem je zcela vyčerpávající, a postačí na něj odkázat.
Jestliže tedy obecné soudy - na základě výkladu ustanovení s relativně neurčitou hypotézou (což je zapotřebí zdůraznit) - dospěly k závěru, že nebylo doloženo, že jednáním žalovaného byla snížena důstojnost stěžovatele nebo její vážnost ve společnosti "ve značné míře" (§13 odst. 2 obč. zák.), pak Ústavní soud nemá důvod jej zpochybnit, neboť ústavněprávní úroveň neakceptovatelného excesu takový úsudek evidentně nepředstavuje, a (ani) pouhá možnost hodnocení jiného zde není významná.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Z ústavní stížnosti se podává, že formálně (podle jejího petitu) směřuje též i proti rozhodnutí soudu dovolacího; obsahově však stěžovatel proti němu žádné námitky nevznáší a ani z pohledu Ústavního soudu mu ničeho vytknout zjevně nelze. Tím je předznamenán závěr, že i v této části jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, což je důvodem pro její odmítnutí rovněž.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu