ECLI:CZ:US:2011:3.US.958.11.1
sp. zn. III. ÚS 958/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. H., zastoupeného Mgr. Januszem Sabelou, advokátem v Českém Těšíně, Střelniční 18, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 10. 2009 č. j. 33 E 1218/2009-15, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2010 č. j. 66 Co 837/2010-58, a dále proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 5. 2010 č. j. 33 E 1218/2009-32 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2010 č. j. 66 Co 838/2010-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 3. 2011, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 20. 5. 2011, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 10. 2009 č. j. 33 E 1218/2009-15 byl k návrhu oprávněného, města Třinec, nařízen proti stěžovateli výkon rozhodnutí k uspokojení pohledávky ve výši 57 108,79 Kč a pro náklady předcházejícího řízení, a dále stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí 11 991 Kč. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, které však Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 12. 2010 č. j. 66 Co 837/2010-58 odmítl a uložil stěžovateli zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 911,50 Kč. Usnesením okresního soudu ze dne 27. 5. 2010 č. j. 33 E 1218/2009-32 bylo rozhodnuto, že se stěžovateli neustanovuje zástupce z řad advokátů, a toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele usnesením krajského soudu ze dne 21. 12. 2010 č. j. 66 Co 838/2010-62 potvrzeno.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že v daném případě měly obecné soudy aplikovat ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele. Ty stěžovatel spatřuje v tom, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva sama, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, přičemž pokud nebude prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem účelně vynaloženy, a tudíž není důvod pro přiznání jejich náhrady. Vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, protože předmětem sporu může být i např. právní problematika, která nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, nebo jde o právní problematiku velmi specializovanou či obtížnou. V takovém případě lze pak akceptovat, že si orgán státní správy zvolí k zastupování advokáta. V posuzované věci, jak stěžovatel namítá, obecné soudy tyto aspekty nevzaly vůbec v úvahu. V této souvislosti jim stěžovatel dále vytýká absenci odůvodnění a poukazuje na to, že aplikace citovaného ustanovení si žádá vytvoření odpovídajícího procesního prostoru, přičemž nelze akceptovat, aby účastník řízení nedostal příležitost se k této aplikaci či důkazům, kterými měla být podložena, vyjádřit, což platí i pro situaci, kdy obecný soud k použití moderace nepřistoupil, ač byl takový postup účastníkem navržen. V další části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že oprávněný byl účastníkem sporu, jenž tvořil relativně běžnou agendu, k jejímuž obstarávání a vyřizování byl dostatečně vybaven; právní otázka, která byla jádrem sporu, byla již několik let řešena ustáleným způsobem a v řízení se nevyskytlo nic, co by vyžadovalo a odůvodňovalo zastupování advokátem. Náklady právního zastoupení tak neměly být považovány za účelně vynaložené, přičemž předmětnou otázkou se obecné soudy nezabývaly, a proto došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Jestliže tyto nerozhodly podle §150 o. s. ř., pak prý mělo být aplikováno ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř., přičemž nebylo zdůvodněno, proč se tak nestalo. Závěrem se stěžovatel domnívá, že obecné soudy neměly oprávněnému přiznat náhradu nákladů výkonu rozhodnutí, protože advokát zastupoval oprávněného na základě plné moci, která nesouvisí s danou právní věcí. Soudy tak měly oprávněného vyzvat k předložení plné moci, což se však nestalo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovateli neustanovuje zástupce z řad advokátů, a proti navazujícímu "potvrzujícímu" usnesení krajského soudu, jedná se o zjevně neopodstatněný návrh z toho důvodu, že stěžovatel žádné důvody, proč by uvedená soudní rozhodnutí měla být vadná (natož proč by měla být vadná natolik, že to zakládá porušení ústavnosti), neuvádí. Dále je třeba upozornit, že se stěžovatel domáhá zrušení usnesení okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí i následného usnesení krajského soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání, jako celku, ač jeho námitky směřují výhradně proti rozhodnutí uvedených soudů o náhradě nákladů řízení. To vede Ústavní soud k závěru, že ve zbývající části je ze stejného důvodu ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Jde-li o ústavnost rozhodnutí o nákladech řízení, stěžovatel v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně nic nenamítal, brojil pouze - jak patrno z usnesení odvolacího soudu - proti nákladům nalézacího řízení, kterážto námitka byla z hlediska vykonávacího řízení zcela bezpředmětná, a stejně tak by taková námitka neměla žádný význam z hlediska řízení o této ústavní stížnosti, neboť ta nesměřuje proti rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení. Jestliže stěžovatel v odvolacím řízení žádnou relevantní námitku proti rozhodnutí o nákladech řízení nevznesl, a zjevně ani obecné soudy neměly za to, že by zde byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §150 nebo §151 odst. 2 o. s. ř., nelze jim (primárně) vytýkat, že účastníkům řízení nevytvořily procesní prostor pro skutkovou a právní argumentaci či že v tomto ohledu svá rozhodnutí neodůvodnily, jak stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítá.
Vyvozeno pak z obsahu ústavní stížnosti, pochybení na straně obecných soudů mělo spočívat v tom, že tyto z moci úřední nepřihlédly k postavení oprávněného coby obce, tedy subjektu údajně pro soudní spor vybaveného personálně a materiálně, resp. že z daného postavení oprávněného nevyvodily patřičné právní následky, spočívající v nepřiznání (zčásti nebo zcela) náhrady nákladů oprávněnému na právní zastoupení, a to z důvodu, že se nejednalo o náklady účelně vynaložené (§142 odst. 1 o. s. ř.), nebo sice šlo o náklady účelně vynaložené, avšak byly zde důvody hodné zvláštního zřetele pro jejich nepřiznání (§150 o. s. ř.), příp. že náhrada nákladů měla být stanovena jiným způsobem (§151 odst. 2 o. s. ř.).
Stěžovatel ve své právní argumentaci zjevně vychází z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. října 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 a nálezů navazujících, ovšem závěry v těchto rozhodnutích obsažené se týkají situace, kdy účastníkem soudního řízení nebyla advokátem zastupovaná obec, ale stát, jenž je, jak Ústavní soud konstatoval, (zpravidla) k "hájení svých právních zájmů, vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu", a není tudíž důvod, aby "výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt". Byť nelze vyloučit zkoumání "účelnosti" vynaložených nákladů rovněž tehdy, je-li účastníkem soudního řízení obec, a to i v daných souvislostech, uvedené závěry Ústavního soudu není možné na tyto případy bez dalšího přenášet. Důvody jsou zřejmé. V prvé řadě je zde podstatně rozdílná velikost odborného aparátu obce na straně jedné, a státu na straně druhé, a není-li tomu tak ve všech případech (oblastech), nepochybně tomu bude tak v konkrétních případech v závislosti na velikosti obce (čím bude menší, tím samozřejmě bude menší i její aparát). V této souvislosti nutno podotknout, že město Třinec ani není statutárním městem (§4 odst. 1 obecního zřízení), takže stěžovatelův argument, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personální vybavení a zabezpečení, vyznívá "naprázdno". Dalším, souvisejícím rozdílem je úzká specializace té které organizační složky státu a obvykle vysoká kvalifikace jejich pracovníků, takže lze důvodně předpokládat, že v příslušné oblasti budou schopni dostatečně hájit práva a zájmy státu. Oproti tomu v případě péče obce o "zachování a rozvoj svého majetku" (§38 odst. 1 obecního zřízení) jde o poměrně širokou oblast právních vztahů, přičemž ne vždy musí být výkon dané činnosti vlastními pracovníky obce z ekonomického hlediska efektivní či dokonce možný. Vzhledem k tomu, že postavení státu a obce je rozdílné, nelze dospět k závěru, že by výše uvedený názor Ústavního soudu měl "automaticky" dopadat na nyní posuzovanou věc, a z tohoto důvodu není možné ani vytýkat obecným soudům, že se ex officio otázkou, zda náklady právního zastoupení lze pokládat za účelně vynaložené, z tohoto hlediska nezabývaly. Jinak by tomu bylo v případě, že by stěžovatel tuto účelnost zpochybnil, což se ovšem nestalo. Namítá-li stěžovatel vady plné moci, jednak není z ústavní stížnosti zcela zřejmé, v čem tyto mají spočívat. Krom toho smyslem plné moci je prokázat oprávnění zástupce jednat za účastníka řízení, a jestliže v posuzované věci již bylo soudní řízení skončeno, aniž by u příslušného soudu vznikla v daném ohledu nějaká pochybnost a aniž by toto oprávnění bylo jakkoliv zpochybněno ze strany oprávněného města Třinec, nutno vycházet z toho, že JUDr. Jitce Kyvalské dané oprávnění náleželo, a náleží jí tudíž i odměna za zastupování a náhrada nákladů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu