ECLI:CZ:US:2011:4.US.1009.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1009/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti I. H., zastoupeného JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Na Truhlářce 1455/13, proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 12. května 2010 č. j. 2 C 179/2008-404 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. ledna 2011 č. j. 7 Co 2312/2010 - 506, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, který byla Ústavnímu soudu doručena 6. dubna 2011 a doplněna podáním ze dne 18. dubna 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené především čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na nestranné soudní řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, při současném porušení čl. 2 odst. 3 Listiny a vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že žalobkyně Ing. L. M. (dále jen "žalobkyně") se podanou žalobou domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 6 620,- Kč s přísl. po stěžovateli, a to z titulu zničení skleníku pádem větve douglasky tisolisté rostoucí na pozemku stěžovatele. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 12. května 2010 č. j. 2 C 179/2008-404 řízení co do částky 710,- Kč zastavil a dle ustanovení §420 odst. 1 o. s. ř. uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 910,- Kč . K podanému odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. ledna 2011 č. j. 7 Co 2312/2010-506 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, obecné soudy nepřípustně ve věci zvýhodňovaly jednu ze stran řízení, nesprávně pořizovaly a hodnotily důkazy, ignorovaly příslušná ustanovení o. s. ř. o procesní legitimaci žalobkyně ani nerespektovaly zákonem presumované liberační ustanovení ve prospěch navrhovatele.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadené rozhodnutí bylo náležitě a srozumitelně odůvodněno a zda zjevně není výsledkem libovůle ze strany soudu. K porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy dojde pak v řízení, v němž není proti jeho rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř dovolání přípustné, v případě, kdy závěry nalézacího soudu vybočí z ustálené judikatury obecných soudů zásadním, pro stěžovatele zcela nepředvídatelným způsobem.
Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozsudků odkázat.
Vyloučil-li zákonodárce dovolací přezkum v rozsahu dle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., je zásadně nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti, nejedná-li se v konkrétním případě o věc zakládající důležitou otázku výkladu či aplikace základních lidských práv, což v projednávaném případě Ústavní soud neshledal.
V této souvislosti lze rovněž odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), konkrétně na rozhodnutí o přípustnosti ve věci Ionescu proti Rumunsku ze dne 1. června 2010, stížnost č. 36659/04 a ve věci Korolev proti Rusku ze dne 1. července 2010, stížnost č. 25551/05 (in www.echr.coe.int. v databázi HUDOC), ve kterých Evropský soud posuzoval přijatelnost stížností podle čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, ve znění protokolu č. 14, jež vstoupil v platnost dne 1. června 2010. Evropský soud v souvislosti s posuzováním přijatelnosti uvedených stížností aplikoval nová kritéria přijatelnosti. Podstatou je splnění tří podmínek nového kritéria, za kterých soud prohlásí stížnost za nepřijatelnou, a to pokud: stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu (1), ledaže dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje přezkoumání stížnosti (2), přičemž z tohoto důvodu nemůže být odmítnut žádný případ, který nebyl řádně posouzen vnitrostátním soudem (3).
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci obecnými soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. dubna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu