ECLI:CZ:US:2011:4.US.1060.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1060/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti Občanského sdružení NEUMANN, se sídlem Neumannova 13, 591 04 Žďár nad Sázavou, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, AK se sídlem Údolní 5, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 čj. 32 Cdo 721/2010-318, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2009 čj. 15 Co 129/2008-275 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 31. 10. 2007 čj. 11 C 34/2007-239 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností doplněnou podáním ze dne 29. 4. 2011 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 7.8.1996, zavřené mezi městem Žďár nad Sázavou a stěžovatelem, jejímž předmětem byla koupě obytných domů č.p. 2045, 2046 a 2047 s pozemky st.p. č. 1269/1, 1269/2 a 1269/3, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 1 pro obec Žďár nad Sázavou a k. ú. Město Žďár.
Stěžovatel nesouhlasil se závěry obecných soudů, podle kterých byla kupní smlouva neplatná pro rozpor s ustanovením §36a odst. 4 tehdy platného zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), z důvodu převodu nemovitého majetku v rozporu s podmínkami, které obec pro převod svého majetku stanovila; zejména tvrdil, že obecné soudy vyložily zákonné ustanovení nepřípustně rozšiřujícím způsobem, a upozornil, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí použil jinou právní kvalifikaci neplatnosti kupní smlouvy než soudy I. a II. stupně. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že postup, který obec uplatnila při uzavírání smlouvy, naplnil smysl a účel zákona, neboť jí byl realizován záměr obce privatizovat byty a prodat je jejich skutečných uživatelům, přičemž vytvoření občanského sdružení bylo jednou z možností, kterou obec při privatizaci nemovitostí ve Žďáře nad Sázavou doporučovala a zájemcům o koupi domu navrhla. Stěžovatel vyloučil, že by žalobci L. H. a I. S. byli v procesu privatizace bytového fondu a při založení občanského sdružení jakkoliv diskriminováni, a popsal kroky, které svědčily o jejich vůli nezúčastnit se privatizace předmětného majetku. Je to naopak stěžovatel, který se cítí být rozhodnutími obecných soudů poškozen, neboť v době uzavření kupní smlouvy neměl žádný důvod pochybovat o její platnosti, jednal zcela podle pokynů obce a jeho "dobrá víra" byla umocněna i vědomím, že obdobné kupní smlouvy město Žďár nad Sázavou uzavíralo i ohledně dalších bytů; navíc kupní smlouvy schvalovalo zastupitelstvo města. Také členové občanského sdružení, z nichž většina se stala vlastníky příslušných bytových jednotek, pociťují dopad napadených soudních rozhodnutí v důsledku tehdejšího obstrukčního chování žalobců jako diskriminační ve srovnání s jinými občany města, jejichž smlouvy o koupi bytových domů nebyly napadeny a jsou tak oproti členům stěžovatele v podstatně příznivější situaci.
Vedlejší účastníci řízení, Ing. L. H. a I. S., zastoupeni prof. JUDr. J. F., Ph.D., DSc., podáním ze dne 23. 6. 2001 uplatnili svá práva a žádali, aby byli informování o prováděných úkonech a aby jim byly doručovány všechny významné písemnosti týkající se řízení o ústavní stížnosti.
Ze spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 11 C 34/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že o žalobě vedlejších účastníků proti městu Žďár nad Sázavou a stěžovateli o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy (řízení o žalobě třetího žalobce ing. Z. H. a řízení proti třetímu žalovanému ing. J. Š. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 2. 2004 čj. 15 Co 142/2002-178 zastavil) rozhodovaly obecné soudy opakovaně, až Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou žalobě vyhověl a určil, že předmětná kupní smlouva je neplatná. Okresní soud na základě provedeného dokazování vzal za zjištěné, že město Žďár nad Sázavou zveřejnilo svůj záměr privatizovat předmětný bytový fond zároveň se stanovením tří základních podmínek pro uplatnění žádosti o převod obytného domu (poznámka pod čarou č. 1). Z ustanovení §36a odst. 4 zákona o obcích okresní soud dovodil, že převod obecního majetku se musí uskutečnit v souladu s vyhlášeným záměrem a v jeho v mezích, a po zjištění, že v projednávané věci se tak nestalo, neboť obec převedla obecní majetek na stěžovatele v rozporu s vyhlášeným záměrem, posoudil kupní smlouvu jako absolutně neplatnou podle ustanovení §39 obč. zák. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, ztotožnil se s jeho právním posouzením a dodal, že v záměru obec nemusí podrobně uvést podmínky privatizace, avšak vymezí-li je, stávají se součástí vyhlášeného záměru a nelze se od nich bez dalšího odklonit a majetek převést za jiných podmínek. Pokud žalovaná obec v záměru základní podmínky převodu předmětných nemovitostí vymezila a poté je sama nedodržela, lze dovodit, analogicky podle judikatury Nejvyššího soudu, že jde o stejné důsledky jako v situaci, kdy byl převeden nemovitý majetek bez předchozího zveřejnění záměru.
Dovolání stěžovatele, přípustné pro řešení právní otázky povahy podmínek pro uplatnění žádosti o převod nemovitostí, stanovených ve zveřejněném záměru, a navazující otázku platnosti převodu majetku obce, Nejvyšší soud zamítl. Po výčtu svojí dosavadní judikatury k ustanovení §36a odst. 4 zákona o obcích dovolací soud vyložil, že určení podmínek, jež musí splňovat zájemce o nabytí nemovitého majetku obce (podmínek tzv. nabídkového řízení), není předepsanou (obligatorní) náležitostí zveřejňovaného záměru obce disponovat s nemovitým majetkem. Pokud však obec takové podmínky stanoví a zveřejní je v rámci záměru o převodu nemovitostí jako jeho součást, pak tyto podmínky jsou součástí zveřejněného záměru se všemi důsledky s tím spojenými; uzavře-li poté obec smlouvu se subjektem, který tyto podmínky nesplňoval, je smlouva neplatná pro obcházení zákona.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že s ohledem na své postavení není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Při výkonu dohledu na dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, či obecně podávat výklad norem jednoduchého práva. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při interpretaci a aplikaci podústavního práva mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Ústavní soud po prostudování připojeného spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou takové pochybení na straně obecných soudů neshledal.
Stěžovatel namítl porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovateli však toto právo odepřeno nebylo, neboť byl od počátku jedním z účastníků řízení a svá procesní práva realizoval; opak ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdil. Co se týče práva na spravedlivý proces, Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že obsah tohoto pojmu není možné vykládat tak, jako by se účastníku garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení před soudem, a v souladu s kautelami zakotvenými v čl. 36 Listiny a svůj postup přiměřeným způsobem odůvodní, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Samotná skutečnost, že obecné soudy opírají svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ke kasaci takovýchto rozhodnutí Ústavní soud zpravidla přistupuje tehdy, pokud mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými zjistí extrémní nesoulad, což se v projednávané věci nestalo.
Podstatu stěžovatelovy ústavní stížnosti představoval nesouhlas s interpretací ustanovení §36a odst. 4 zákona o obcích. Právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Ústavnímu soudu nepřísluší interpretovat podústavní normy, meze jeho přezkumu jsou v případě výkladu norem jednoduchého práva obecnými soudy vymezeny tak, že do jejich rozhodovací činnosti zasahuje jen tehdy, jednalo-li by se o interpretaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou, či v důsledku přepjatého formalismu extrémně rozpornou s principy spravedlnosti. Právní názor, jenž byl obecnými soudy v dané věci uplatněn, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze. Ústavní soud jej proto respektoval a na jednotlivé námitky stěžovatele podrobněji nereagoval, neboť bylo zjevné, že jsou opakováním argumentace předestřené obecným soudům, které se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí přiměřeným způsobem vypořádaly.
Toliko jako obiter dictum se Ústavní soud kriticky vyjadřuje k nepřiměřené délce soudního řízení, ve kterém se nejprve více než sedm let tříbil právní názor obecných soudů o existenci naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení (žaloba byla podána v srpnu 1999 a původně byla evidovaná pod sp. zn. 11 C 167/99) a další čtyři roky trvalo, než bylo řízení před obecnými soudy po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ukončeno. Ačkoliv celková délka řízení není důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud nemůže - jsa k ochraně ústavnosti povolán čl. 83 Ústavy - svým mlčením ponechat bez povšimnutí tento aspekt projednávané věci; nedůvodnými průtahy v řízení nepochybně totiž byla porušena ústavní práva jeho účastníků zaručující spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2011
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu
-----------
1) Žádost měla být předložena do 31. prosince 1995, do stejného data měla být zaplacena záloha ve výši 3 000,- Kč za každý byt, obytné domy bylo možné převést pouze jedné skupině žadatelů, která musí zahrnovat veškeré zájemce o byt mezi nájemníky