ECLI:CZ:US:2011:4.US.1074.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1074/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. Ch., zastoupeného JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou, AK se sídlem Markétská 1, 169 00 Praha 6, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2011 č. j. 37 Co 529/2010-86 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného usnesení obecného soudu v jeho civilní věci s tím, že jím bylo dotčeno jeho legitimní očekávání a dále právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Blansku proti stěžovateli domáhala vyslovení neúčinnosti darování specifikovaných nemovitostí mezi jejím dlužníkem jako dárcem a stěžovatelem jako obdarovaným, neboť měla vůči svému dlužníku vykonatelnou pohledávku. Okresní soud v Blansku usnesením ze dne 7. 10. 2010 č. j. 5 C 189/2009-68 řízení zastavil (výrok I.), neboť v jeho průběhu byla pohledávka v exekuci vymožena a stěžovateli uložil uhradit žalované náklady řízení (výrok II.) s odkazem na ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť jinak důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 1. 2011 č. j. 37 Co 529/2010-86 usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok I.) a žádnému účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vysvětlil, že správně mělo být použito ustanovení §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., neboť ke zpětvzetí žaloby nedošlo v důsledku chování stěžovatele, ale třetí osoby, a proto k úhradě nákladů řízení měla být zavázána žalobkyně. Avšak s ohledem na skutečnost, že žalobkyně musela podat tuto žalobu, chtěla-li se domoci uhrazení své pohledávky dlužníkem, aplikoval soud ustanovení §150 o. s. ř.
Stěžovatel namítá, že odvolací soud své rozhodnutí učinil, aniž by mu předtím dal možnost k uplatnění své argumentace ve vztahu k zamýšlené aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a aniž by následně své rozhodnutí odůvodnil. Stěžovatel má dále za to, že důvody pro použití tohoto zákonného ustanovení nebyly dány, poněvadž žalobkyně musela po celou dobu řízení vědět, že její dlužník svůj dluh splní, a proto své právo vůči stěžovateli uplatňovala zřejmě bezúspěšně a svévolně. Konečně stěžovatel podotýká, že do sporu vstoupil bez svého zavinění, právní pomoc potřeboval z důvodu právní složitosti případu a že dlužník se bezvýsledně snažil, aby žalovaná jeho plnění přijala.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. nález sp. zn. I.ÚS 2862/07, odst. 12 , Sb. n. u., sv. 51, str. 307). Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení §150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení (srov. nález sp. zn. I.ÚS 191/06, Sb. n. u., sv. 42, str. 339). Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit (srov. nález sp. zn. III.ÚS 727/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 145). Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. nález sp. zn. III.ÚS 1840/10 dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud přezkoumal nejen výrok II., ale i výrok I. usnesení krajského soudu, jehož zrušení sice stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nežádá, ale svými výtkami proti němu směřuje. Stěžovateli nelze přisvědčit v tvrzení, že odvolací soud své rozhodnutí neodůvodnil; naopak z odůvodnění jeho rozhodnutí jsou dostatečně seznatelné důvody, které jej vedly k použití ustanovení §150 o. s. ř. Ústavní soud shledává uvedené důvody akceptovatelnými, nepovažuje je za výraz svévolného rozhodování soudu či extrémního výkladu vybočujícího z mezí spravedlnosti a rozumnosti nebo interpretace, která se vymyká obecně přijímaným zásadám pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. V situaci, kdy dlužník neuhradil žalobkyni vymáhanou částku a navrhoval toliko plnění ve splátkách, byla žaloba na určení neúčinnosti darování na místě, neboť žalobkyně se mohla oprávněně obávat, že tímto právním úkonem bude zkrácena v uspokojení své vymahatelné pohledávky.
Z uvedených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu