ECLI:CZ:US:2011:4.US.110.11.2
sp. zn. IV. ÚS 110/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky v právní věci stěžovatele JUDr. J. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Lebedou, advokátem se sídlem Na Sídlišti 152, Průhonice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 142/2010-94 ze dne 17. 12. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 11. 1. 2011 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozhodnutím kárného senátu kárné komise České advokátní komory sp. zn. K 10/93 ze dne 23. 5. 2005, ve spojení s kárným rozhodnutím odvolacího senátu České advokátní komory sp. zn. K 10/93 ze dne 15. 2. 2006, uznán vinným jednáním kvalifikovaným jako závažné porušení povinností plynoucích ze zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, resp. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, za což mu bylo uloženo kárné opatření, spočívající ve vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Proti rozhodnutí odvolacího senátu České advokátní komory podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 8 Ca 190/2007-63 ze dne 30. 6. 2010 zamítl. Rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, s níž spojil žádost o přiznání odkladného účinku dle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"). O návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 4 Ads 142/2010-94 ze dne 17. 12. 2010, jímž návrh zamítl s odůvodněním, že vzhledem k výsledku řízení před městským soudem existuje reálná možnost, že se stěžovatel v minulosti dopustil řady skutků neslučitelných s posláním advokátního stavu a nelze vyloučit, že by v tomto jednání ke škodě svých případných klientů pokračoval. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by za těchto okolností bylo v rozporu s veřejným zájmem na řádném výkonu advokacie.
Posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí kárné komise, jímž mu bylo uloženo kárné opatření, bylo nezákonné a že v kárném řízení došlo k porušení zásady reformace in peius a k retroaktivní aplikaci právních norem. Dle názoru stěžovatele je veřejným zájmem, aby správní rozhodnutí, s nimiž jsou spojovány právní účinky, byla v souladu s právním řádem; za veřejný zájem naopak za daných okolností nelze považovat ochranu jeho budoucích klientů. Stěžovatel měl za to, že usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 142/2010-94 ze dne 17. 12. 2010 byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 10 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), proto navrhl, aby Ústavní soud toto rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí, kterým Nejvyšší správní soud zamítl návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že rozhodnutí o přiznání, resp. nepřiznání odkladného účinku, je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy, tedy dočasné a nelze v něm předjímat rozhodnutí ve věci samé. Posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je proto zásadně věcí rozhodujícího soudu a k přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Ústavní soud může jen posoudit, zda obecný soud při rozhodování o přiznání odkladného účinku postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, tzn. že vydané rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Listiny). Zákonná úprava postupu při vydávání rozhodnutí soudu podle ustanovení §73 odst. 2 soudního řádu správního přitom vyžaduje, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, aby se přiznání odkladného účinku nedotklo nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a aby nebylo v rozporu s veřejným zájmem. Tyto okolnosti je soud v rámci řízení povinen zvážit (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1870/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší správní soud se splněním výše uvedených podmínek zabýval, přičemž svůj závěr o jejich nenaplnění náležitým způsobem odůvodnil. Ústavní soud v této souvislosti neshledal nic, co by bylo možno postupu Nejvyššího správního soudu vytknout. Skutečnost, že se stěžovatel s názorem Nejvyššího správního soudu neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu