ECLI:CZ:US:2011:4.US.1127.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1127/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. P. H., zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 39, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2009 sp. zn. 56 Co 353/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2010 sp. zn. 26 Cdo 2763/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsob poskytovaly ochranu právům.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť tvrdil, že v průběhu řízení byla porušena jeho základní lidská práva a svobody, když nebylo dostáto zásadám spravedlivého procesu, v hodnocení důkazů byla porušena rovnost účastníků řízení a obecné soudy v soudním řízení porušily procesní práva stěžovatele (porušení poučovací povinnosti, neprovedly navržené důkazy a řádně nezdůvodnily, z jakého důvodu nevyhověly žádosti o odročení jednání, rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením, rozhodnutí řádně neodůvodnily atd.).
V ústavní stížnosti stěžovatel shodně jako v opravných prostředcích uvedl, že v řízení prokázal svůj oprávněný nárok na zaplacení 15 280,- Kč vůči vedlejšímu účastníkovi z titulu nájmu konkrétního prostoru v domě stěžovatele, ale obecné soudy jeho žalobu zamítly. Stěžovatel namítal rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozených závěrů, čímž obecné soudy porušily práva stěžovatele, a to rovnost účastníků řízení a spravedlivý proces, v důsledku toho pak stěžovatele zkrátily na jeho nezadatelných majetkových a vlastnických právech. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 29. dubna 2008 sp. zn. 11 C 116/2006 zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení 15 280,-Kč s přísl. (I.). Dále uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 13 935,- Kč (II.) a náklady řízení České republice 1 326,- Kč (III.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. dubna 2009 (56 Co 353/2008-114) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 15 023,- Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. listopadu 2010 (26 Cdo 2763/2010-192) odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. Dále rozhodl, že nikdo nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky dle zákona o Ústavním soudu, tedy mimo jiné též to, zda byla podána včas a zda je přípustná.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem opožděná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, zda v řízení či rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chránící základní práva nebo svobody jeho účastníka, tj. zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel v celém rozsahu již v odvolání a v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích v průběhu soudního řízení.
Stěžovatel proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Dle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. však dovolání podle odst. 1 [v daném případě písm. b) a c)] není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč a v obchodních věcech 50 000,- Kč, k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení otázek zásadního právního významu, ani podle jiných ustanovení nemůže být dovolání přípustné. Ve věci stěžovatele bylo rozhodnuto o částce ve výši 15 280,- Kč s přísl.
Za této situace je pro ústavněprávní přezkum rozhodující, že závěry dovolacího soudu jsou adekvátně odůvodněny, a to v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že ve smyslu §236 o. s. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad.
S ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který směřuje k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, nelze restriktivní výklad dovolacích důvodů a priori považovat za rozporný s principy spravedlivého řízení. Ústavněprávní přezkum napadeného rozhodnutí dovolacího soudu musí z takto charakterizované povahy dovolání vycházet.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces, majetkových a vlastnických práv, proto Ústavní soud přezkoumal řízení před dovolacím soudem z těchto hledisek a dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Ústavní soud není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování obecných soudů, pokud neshledá porušení ústavních práv stěžovatele.
Ústavní soud neshledal důvod, aby se od tohoto tradičního názoru odchyloval. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Ústavní soud se dále zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu] proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2009 (56 Co 353/2008-114) a dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť ústavní stížnost, která směřuje proti tomuto rozhodnutí, je opožděná.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); takovýmto rozhodnutím v posuzované věci je rozsudek odvolacího soudu ze dne 3. dubna 2009 (56 Co 353/2008-114), a proto lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem následujícím po dni, kdy stěžovateli bylo doručeno rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 3 al. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li však ústavní stížnost podána dne 14. dubna 2011 (svěřením zásilky k poštovní přepravě), je zřejmé, že zákonem stanovená lhůta nebyla zachována a že takto podaná ústavní stížnost je opožděná. Tento závěr potvrzuje i skutečnost, že stěžovatel sice potvrzující rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním, avšak výše žalované částky nedosahovala 20 000,- Kč a nebylo možné jej ze zákona meritorně přezkoumat. Proto bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné usnesením Nejvyššího soudu.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh opožděný, dílem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. května 2011
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu