ECLI:CZ:US:2011:4.US.1132.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1132/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti E. O., právně zastoupeného Janem Kozákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Olomouc, Riegrova 12, směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. listopadu 2009, č.j. 2 T 118/2001-935, a Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2010, č.j. 4 To 64/2010-1041, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, č.j. 6 Tdo 1043/2010-1109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na projednání její věci v její přítomnosti za možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, dílem dokonaným (bod 2) a dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona (bod 1), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, a pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1 a 2 trestního zákona a pomoci k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. c) k §209 odst. 1 písm. a) a odst. 2 trestního zákona, a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, podmíněně odloženém na zkušební dobu tří let za současného stanovení dohledu probačního úředníka. Současně jí byla uložena povinnost uhradit poškozenému J. P. na náhradě škody částku ve výši 40.000,- Kč, a dále zaplatit společně s dalšími spoluodsouzenými společně a nerozdílně poškozenému K. V. na náhradě škody částku 65.000,- Kč. K jejímu odvolání byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně zrušen výrok o trestu a stěžovatelce byl nově uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odložený na zkušební dobu dvou roků. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů v její věci došlo ke zkrácení shora uvedených práv tím, že před jednáním Nejvyššího soudu o jejím dovolání nebyla seznámena s vyjádřením státního zástupce k dovolání. Dále namítala, že k řízení před krajským soudem nebyla řádně předvolána, nebyla zachována lhůta, a soud přesto jednal a rozhodl. Její námitkou ohledně předvolání se sice zabýval Nejvyšší soud v řízení o dovolání, s jeho závěry však stěžovatelka nesouhlasí. Nejvyšší soud nesprávně aplikoval právo na účast u řízení, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka uvedla, že v jejím případě byla obeslána předvoláním k jednání krajského soudu, které bylo vhozeno do schránky. Proto by zachování lhůty k přípravě mělo být odvozeno až od okamžiku vhození, pak by soudy musely konstatovat, že doba přípravy na jednání nebyla dostatečná.
Druhým okruhem problémů v řízení před obecnými soudy bylo podle stěžovatelky nesprávné posouzení problému promlčení trestního stíhání. Okresní soud v Prostějově trestní stíhání jako promlčené dne 13. ledna 2009 (č.j. 2 T 118/2001-658) zastavil. Stížnost státního zástupce byla stěžovatelce předložena teprve dne 11. května 2009, přičemž dne 19. května 2009 o ní Krajský soud v Brně rozhodl (č.j. 4 To 211/2009-727) v neveřejném zasedání. Stížnost tedy nepřiměřeně dlouho dobu ležela bez všimnutí u soudu, aby následně bylo rozhodnutí vydáno ve lhůtě znemožňující stěžovatelce k věci se vyjádřit. Protokolace jednání krajského soudu je, i s ohledem na několik věcí, které byly současně projednávány, nepřehledná a stěžovatelce není jasno, kdo byl pověřen podáním zprávy o stavu věci, přičemž existují disproporce o časech zahájení a ukončení jednání. Toto jednání stěžovatelka napadla již dříve v ústavní stížnosti, kterou však Ústavní soud odmítl (sp. zn. IV. ÚS 2215/09). Následně předložila tuto otázku i dovolacímu soudu, který však konstatoval, že se nejedná o dovolací důvod. Proto stěžovatelka opětovně namítla nesprávnost postupu krajského soudu při posuzování stížnosti státního zástupce proti usnesení o promlčení trestního stíhání. Krajský soud tedy usnesením ze dne 19. května 2009, sp. zn. 4 To 211/2009 vyřešil problematiku promlčení, avšak při meritorním posuzování věci, v napadeném rozsudku ze dne 23. února 2010, č.j. 4 To 64/2010-1041, této skutečnosti nevěnoval žádnou pozornost. Stěžovatelka je proto i nadále přesvědčena, že závěry Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. ledna 2009 o promlčení trestního stíhání jsou správné.
Závěrem stěžovatelka namítla, že hodnocení důkazů v její věci bylo bez racionálního logického základu, a učiněné závěry tedy nejsou v souladu s provedenými důkazy. S ohledem na to jsou závěry obecných soudů nepřezkoumatelné.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 118/2001, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z předloženého spisu Okresního soudu v Prostějově se podává, že ve věci byla obžaloba podána dne 31. května 2001. První hlavní líčení bylo nařízeno na 2. srpna 2001, které bylo pro nedodržení zákonné lhůty pro přípravu odročeno. Následná hlavní líčení (20. září 2001; 9. května 2002; 11. července 2002, 27. dubna 2004; 11. listopadu 2004) se však ze zdravotních důvodů, resp. pro nemožnost doručit všechna předvolání nekonala. Hlavní líčení proběhlo teprve dne 21. srpna 2007. Před následným hlavním líčením (nařízeno na 22. ledna 2008) vydal nalézací soud stěžovatelkou citované usnesení o zastavení řízení z důvodu promlčení (č.j. 2 T 118/2001-658). Krajský soud však toto rozhodnutí, jak již výše uvedeno, zrušil a velice jasně uvedl důvody, pro které není možné řízení považovat za promlčené. Pokračovalo tedy řízení ve věci samé, které bylo zakončeno napadeným rozsudkem. Ten stěžovatelka napadla odvoláním, v jehož důsledku došlo ke změně výroku o trestu, jak výše uvedeno. Protože však jejím návrhům odvolací soud zcela nevyhověl, podala dovolání. Nejvyšší soud dovolání odmítl, přičemž se vypořádal s námitkami, které stěžovatelka předložila.
Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatelky, uplatněné v ústavní stížnosti, se kryjí s námitkami předloženými v dovolání. V ustanovení §265a a násl. trestního řádu jsou upraveny podmínky, za nichž Nejvyšší soud rozhoduje o dovolání, resp. nezbytné náležitosti dovolání a dovolací důvody. Pokud stěžovatelka předložila námitky, které tyto požadavky zákona nesplňovaly, není možné požadovat, aby se jimi Nejvyšší soud zabýval. K tomu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti sice usnesení Nejvyššího soudu přímo nenapadla, avšak od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu odvodila lhůtu pro podání ústavní stížnosti, v níž brojila i proti rozhodnutí o dovolání. Ústavní soud proto posoudil veškeré její námitky tvrdící zkrácení v základních právech.
Ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je tak podle náhledu Ústavního především polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé, jsou z jejich odůvodnění dostatečně zřejmé, přehledné a srozumitelné. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Z uvedeného pramení, že v rozhodnutí obecných soudů o věci samé žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu