ECLI:CZ:US:2011:4.US.1154.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1154/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2011o ústavní stížnosti společnosti Profidebt, s. r. o., se sídlem Jindřišská 24/941, 110 00 Praha 10, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem, AK se sídlem Pernštýnské náměstí 80, 530 02 Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě 12. 1. 2011 č. j. 51 Co 531/2010-102 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení výroku I. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě 12. 1. 2011 č. j. 51 Co 531/2010-102 s tím, že těmito výroky týkajícími se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů byla porušena její ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanoveních čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Proti výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, podala stěžovatelka dovolání, avšak pokud se týče výroků I. a III. napadeného rozhodnutí, nezbylo jí podle jejího přesvědčení (s ohledem na nepřípustnost dovolání proti nákladovým výrokům) než svá ústavně garantovaná práva hájit přímo prostřednictvím ústavní stížnosti.
II.
Bližší obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde však o návrh - z důvodů dále vyložených - nepřípustný.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 372/04 či IV. ÚS 187/05, dostupné - stejně jako dále citovaná usnesení - na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.
Tento princip subsidiarity vyplývá již z ustanovení čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Uvedená východiska interpretuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (z poslední doby srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2162/11 či III. ÚS 396/11) tak, že považuje za nepřípustnou (předčasnou) i takovou ústavní stížnost, jež byla podána zároveň s tzv. podmíněně přípustným dovoláním [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ačkoliv tento závěr na projednávanou věc nelze bez dalšího a jen mechanicky aplikovat (protože ústavní stížnosti byly napadeny toliko výroky vztahující se k nákladům řízení, přičemž dovolání naopak směřovalo proti výroku meritornímu), dospěl přesto ústavní soud k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti, přičemž se opřel zejména o následující úvahy (srov. i usnesení sp. zn. IV. ÚS 872/11, ze něhož i v této věci Ústavní soud vychází).
Za stávající procesní situace (kdy ve věci bylo podáno dovolání) není možno napadené náhradově nákladové výroky rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě považovat za nezvratitelně konečné, neboť případný úspěch stěžovatelky v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorických výroků o náhradě nákladů a nové rozhodnutí o útratách sporu (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Jestliže by nyní Ústavní soud o ústavní stížnosti stěžovatelky meritorně rozhodoval, fakticky by vstupoval do jurisdikce Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho rozhodnutí mohlo by se ocitnout v kontradikci s budoucím rozhodnutím o podaném dovolání; to by nepochybně odporovalo principu právní jistoty, jež má být soudními rozhodnutími nastolován a nikoliv v důsledku jejich rozpornosti zpochybňován.
Z uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky doposud nerozhodl, bylo by rozhodnutí Ústavního soudu vydáno v nežádoucím předstihu. Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatelky proto Ústavní soud za dané procesní situace nemůže a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti.
Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost danou její předčasností však stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť pokud její dovolání nebude úspěšné, bude posléze s ohledem na ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu moci podat novou ústavní stížnost, a to nejen proti meritornímu výroku odvolacího soudu, nýbrž i proti výrokům o nákladech řízení.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj