ECLI:CZ:US:2011:4.US.1194.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1194/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ARGEMON INVEST, s. r. o., se sídlem Dr. Stejskala 113/2, 370 01 České Budějovice, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem, AK Přemysla Otakara II. 30a, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2011 č. j. 37 C 121/2010-27 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu v její civilní věci s odůvodněním, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené článkem 90 Ústavy, článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále právo na právní pomoc ve smyslu 37 odst. 2 Listiny, princip rovnosti účastníků řízení zakotvený v článku 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 a 2 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti a z její přílohy zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 2. 2011 č. j. 37 C 121/2010-27 uložil žalované zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 1.015 Kč s příslušenstvím za jízdu veřejnou hromadnou dopravou bez cestovního dokladu. Aplikuje vyhlášku č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve spojení s ustanovením §151 odst. 2 věta první za středníkem o. s. ř. přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 3.720 Kč, přičemž okolnosti případu odůvodňující tento postup a nikoli dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. shledal v nízké částce předmětu řízení v kontrastu k výši paušální odměny, nízkém počtu úkonů právní služby, jednoduchosti a časové nenáročnosti, které ve svém souhrnu determinují postavení stěžovatelky z hlediska jejího nároku na náhradu nákladů právního zastoupení tak, že soud mohl rozhodnout způsobem výše uvedeným.
Stěžovatelka je přesvědčena, že v její věci měla být aplikována vyhláška č. 484/2000 Sb. a náklady řízení jí měly být přiznány v plné výši, protože okolnostmi případu dovolujícími použití ustanovení §151 odst. 2 věta první za středníkem o. s. ř. nemůže být jednoduchost sporu ani nízký počet úkonů právní služby, neboť pro to není opora v zákoně ani v žádném podzákonném předpise. Soud měl naopak zohlednit okolnosti vedoucí k podání žaloby, k němuž zavdala příčinu žalovaná porušením povinnosti přepravovat se veřejnou hromadnou dopravou s platným jízdním dokladem a posléze uhradit dlužné jízdné a přirážku. Žalované byla poskytnuta dostatečná lhůta k zaplacení, přičemž i stěžovatelka jako právnická osoba má právo na právní pomoc advokáta a nemůže být jakkoli procesně znevýhodňována. Stěžovatelka uznává, že odměna vypočtená dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. se může zdát vysoká, nicméně podotýká, že tato odměna je stanovena ve vazbě na předmět a hodnotu příslušné právní věci. Jestliže chtěl soud zmírnit tvrdost vůči žalované, měl aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. Na podporu svého názoru stěžovatelka odkazuje i na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008 a nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 a dodává, že nerespektováním jednoznačné kogentní normy soud zatížil své rozhodování libovůlí. Konečně namítá, že jí soud nevytvořil prostor k vyjádření se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Taková pochybení v projednávané věci zjištěna nebyla, ačkoli lze přisvědčit stěžovatelce, že soud při stanovení výše odměny advokáta nepoužil správný právní předpis, a to přinejmenším ve vztahu k důvodům, o které postup dle ustanovení §151 odst. 2, věty první za středníkem o. s. ř. opřel. V rozsudku uvedené okolnosti jsou podřaditelné pod ty, které Nejvyšší soud ve výše zmíněném stanovisku sp. zn. Cpjn 201/2008 jako důvod pro postup podle zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně při rozhodování o nákladech řízení dle §151 odst. 2 věty první za středníkem o. s. ř. vyloučil. Toto pochybení ale není vzhledem k typu rozhodnutí a jeho významu pro stěžovatelku tak zásadním a takovým excesem, že by jím byla narušena její základní práva způsobem vyžadujícím zásah Ústavního soudu. Náklady řízení za úspěšné bránění práva včetně odměny za právní pomoc jí přiznány byly, byť nikoliv v očekávané výši (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3409/10 a IV. ÚS 1036/11, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Je patrno, že úmyslem soudu bylo využití moderačního práva za účelem snížení přiznaných nákladů řízení; aplikace ustanovení §150 o. s. ř., kterou jako správnou navrhuje stěžovatelka, by soudu dovolila dosáhnout téhož výsledku, pročež bylo-li by takto formálně správně postupováno, stěžovatelce by fakticky žádná újma na jejích právech nevznikla. Proto neshledal Ústavní soud důvodnou ani námitku nevytvoření prostoru stěžovatelce pro vyjádření se k uplatnění moderačního práva, neboť ani jeho poskytnutí by na výsledku rozhodování o nákladech řízení nic nezměnilo.
Pokud se stěžovatelka dovolává principu rovnosti účastníků řízení a práva na právní pomoc, považuje Ústavní soud za nutné poznamenat, že jednání žalované lze zcela nesporně označit jako nežádoucí a oprávněně sankcionované formou přirážky k jízdnému. Stejně tak je nesporné, že v případě dobrovolného nezaplacení uložené sankce je věřitel oprávněn dlužnou částku vymáhat a má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů s tím spojených. Projednávaná věc je však specifická tím, že náhrady nákladů se nedomáhá věřitel, kterému žalovaná způsobila újmu jízdou bez platného cestovního dokladu, ale věřitelem je stěžovatelka, která se jím stala v důsledku postoupení pohledávky za účelem rozmnožení svého majetku. Skutečnost, že zákon povoluje cesi a následné vymáhání dobrovolně nesplacených pohledávek, však automaticky neznamená, že je možné stěžovatelkou uvedeného cíle dosahovat prostřednictvím institutu práva na náhradu nákladů řízení a požadovat přiznání náhrady nákladů řízení ve výši až několikanásobně vyšší, než činil vlastní dluh žalované. Jak vyplývá z předchozí judikatury Ústavního soudu, právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv nástrojem, který by mohl být v důsledku mechanické aplikace, bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou, zneužíván. Nalézt proporci mezi právem věřitele na náhradu účelně vyložených nákladů, a to i specifických nákladů subjektu, který se stal věřitelem v důsledku postoupení pohledávky, a povinností dlužníka nést náklady řízení vzniklé v důsledku nezbytnosti soudního vymáhání pohledávky, je právě úkolem obecného soudu. Obecný soud přitom musí zvažovat jak právo věřitele na náhradu nákladů řízení, tak přihlížet i k tomu, aby dlužník nebyl v podstatě opětovně a mnohem tvrději sankcionován prostřednictvím povinnosti k úhradě nákladů řízení ve výši podstatně převyšující dlužnou částku (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3449/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z důvodů vyložených výše odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu