ECLI:CZ:US:2011:4.US.1211.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1211/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky DAVAL, spol. s r. o., se sídlem ve Vyškově, Jízdárenská 590, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. listopadu 2010 č. j. 7 C 161/2007-207 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2011 sp. zn. 17 Co 477/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 26. 4. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou ji garantována zejména čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Před obecnými soudy přitom stěžovatelka žádala - v rámci řízení o její žalobě na náhradu škody - osvobození od soudních poplatků. Soudy ovšem její žádání nevyslyšely. Ve svých rozhodnutích - zjednodušeně řečeno - usoudily (kdy zvláště rozhodnutí odvolacího soudu je svou precizností podle názoru Ústavního soudu příkladné), že důsledky jednoho nezdařeného podnikatelského projektu, jež narušil finanční rovnováhu stěžovatelky, nemohou být důvodem pro osvobození od soudních poplatků.
Ve své poměrně obsáhlé ústavní stížnosti pak stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí, neboť se domnívá, že svou žádostí nepřenáší na stát své podnikatelské riziko (svůj podnikatelský neúspěch). Její finanční potíže totiž nevznikly například druhotnou platební neschopností jejích partnerů, ale tím, že její smluvní partner nedodržel své dohodnuté závazky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud - jak ostatně stěžovatelka sama správně upozorňuje - se v minulosti již mnohokrát zabýval otázkou osvobození od placení soudních poplatků (do této skupiny patří mj. i odmítavé usnesení Ústavního soudu, dostupné na http://nalus.usoud.cz, evidované pod sp. zn. II.ÚS 2533/08 ze dne 12. 8. 2010, v němž Ústavní soud reagoval na velmi skutkově i právně podobné stížnostní žádání ze strany stěžovatelky jako nyní). Ústavní soud pak v souvislosti s touto problematikou opakovaně vyslovil názor, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do pravomoci obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým soudy dospěly při zvažování důvodnosti uplatněného nároku (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, usnesení č. 28). Důvodem pro zásah Ústavního soudu by mohl být jen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. O takový případ ovšem v projednávané věci nejde.
Právní závěry soudů obou stupňů vycházejí ze smyslu a účelu ustanovení §138 občanského soudního řádu, upravujícího osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud výstižně a jednoznačně vyložil, k čemu institut osvobození od soudních poplatků slouží. V návaznosti na to uvedl i důvody, pro které nebylo stěžovatelce osvobození přiznáno. Situace, za níž stěžovatelce podle jejího tvrzení činí problém uhradit soudní poplatek, má svůj původ v její podnikatelské činnosti (což stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě ve svém důsledku nerozporuje). Neúspěch podnikatelské činnosti ovšem nelze ani podle mínění Ústavního soudu prostřednictvím institutu osvobození od soudních poplatků přenášet na stát. K takovému závěru ostatně dospěla soudní judikatura a ani Ústavní soud, který se v minulosti stejnou problematikou již zabýval, na něm neshledal nic protiústavního (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1095/07 ze dne 5. 6. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ve své nálezové judikatuře (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 13/98 ze dne 11. 5. 1999, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 107) sice ze zásady rovnosti stran zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny dovodil, že i právnické osoby mají právo žádat o osvobození od soudních poplatků, ale současně učinil závěr, že je věcí judikatury obecných soudů, aby vymezila kriteria poměrů, z nichž bude při aplikaci tohoto ustanovení u právnických osob vycházet.
Jestliže v daném případě oba soudy při posouzení poměrů stěžovatelky z hlediska její schopnosti platit soudní poplatek uzavřely, že se do tíživé finanční situace nedostala z důvodů vyšší moci, ale právě v souvislosti s aktivitami, jež jsou (byly) těžištěm její ekonomické aktivity, pak tento závěr odpovídá ustálené soudní praxi, kterou Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat.
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. července 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu