ECLI:CZ:US:2011:4.US.1228.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1228/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti TOLLMI Milevsko, s.r.o., IČ 260 71 665, se sídlem Praha 5, Plaská 622/3, právně zastoupené Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Písek, Velké náměstí 119, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2011, č.j. 1 Afs 95/2010-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a zásada spravedlivého procesu ve smyslu čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky, a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozhodnutími Finančního úřadu v Milevsku ze dne 14. srpna 2009, byla pod č.j. 20300/09/098970304679, stěžovatelce k přímé úhradě na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období 2005 předepsána částka 1.188.692,- Kč, a pod č.j. 20263/09/098970304679, byla stěžovatelce předepsána k přímému placení daň z příjmu vybíraná srážkou podle zvláštní sazby za zdaňovací období 2005 částka ve výši 937,- Kč. Odvolání zamítlo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 12. února 2010, č.j. 740/10-1100. Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 20. července 2010, č.j. 10 Af 33/2010-40, zamítl správní žalobu stěžovatelky směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že brojila proti postupu finančního ředitelství jednak proto, že rozhodovalo o odvolání podaném osobou nepříslušnou, a dále proto, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci. V postupu Nejvyššího správního soudu shledala stěžovatelka svévoli, když dospěl k závěru, že zmocnění, které stěžovatelka poskytla "v daňových řízeních ke všem daním, u nichž povinnost podat daňové přiznání nastala do 31. 12. 2007", se vztahovalo i na řízení, kde plátce nepodává daňové přiznání, ale vyúčtování. Stěžovatelka uvedla, že její vůlí nebylo udělit novou (jinou) plnou moc. Poskytovala sice zmocněnci veškeré písemnosti, zmocněnec ji však nezastupoval. Stěžovatelka tak nevěděla, že zmocněnec jejím jménem učinil odvolání proti platebnímu výměru.
Druhá výhrada vůči napadenému rozhodnutí, jakož i rozhodnutím předchozím spočívá dle stěžovatelky v nesprávném posouzení vyplacených cestovních náhrad, jako pohyblivých složek mzdy. Zde měl správce daně dospět k nejasným a nesprávným závěrům, které má dle stěžovatelky toliko dvě logické, a vzájemně si odporující, alternativy. Rozhodnutí finančního orgánů tak nemohou obstát.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Af 33/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat. Stěžovatelka toliko velice stručně a málo srozumitelně zopakovala již dříve uplatněnou argumentaci. Brojila v ní jednak proti zastupování daňovým poradcem nad rozsah zmocnění, a dále proti nesprávným závěrům o vyplácení cestovních náhrad, vyplácených jako příjmy ze závislé činnosti a z toho plynoucí výši doměřené daně, na niž stěžovatelka nesrážela zálohy.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z napadeného rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí krajského soudu je patrné, že stěžovatelka napadla platební výměry banketním odvoláním, které bez jakékoliv výzvy v přiměřené době zmocněný zástupce doplnil. Co se druhé námitky týká, i zde je zjevné, že stěžovatelka při odměňování zaměstnanců postupovala nesprávně, přičemž její postup odporoval nejen daňovým předpisům, ale rovněž předpisům pracovněprávním.
V rámci řízení se soudy námitkami stěžovatelky důkladně zabývaly, avšak dospěly k jiným závěrům, než stěžovatelka. Na tomto rozporu založila stěžovatelka své přesvědčení o nesprávnosti postupu finančních orgánů i správních soudů a z toho dovodila zásah do svých zaručených práv napadeným rozhodnutím. Pokud za takové situace stěžovatelka tvrdí zkrácení v právu na spravedlivý proces, Ústavní soud její přesvědčení nesdílí. Neshledal totiž, že by postupem Nejvyššího správního soudu došlo k naříkanému zkrácení v zaručeném právu tak, jak bylo Ústavním soudem opakovaně judikováno. Tvrzení o zásahu založené pouze na jiném právním závěru soudu, je bez dalšího třeba posoudit jakou pouhou polemiku, neodůvodňující ústavní stížnost. Nejvyšší správní soud, stejně jako ostatní orgány veřejné moci v projednávané věci postupovaly v souladu s příslušnými procesními i hmotně právními předpisy. Své závěry řádně odůvodnil, a proto Ústavní soud v jeho rozhodnutí tvrzený zásah neshledal.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu