ECLI:CZ:US:2011:4.US.1284.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1284/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. F. P., zastoupeného Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010 č. j. 21 Co 593/2009-49, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 9. 2009 č. j. 74 Nc 2801/2009-13 byla stěžovateli nařízena exekuce vyklizením jeho bytu podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 3. 2008 č. j. 19C 165/2005-128 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009 č. j. 55 Co 355/2008-165. Ke stěžovatelem podanému odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2010 č. j. 21 Co 593/2009-49 rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení exekuce potvrdil.
3. Napadenému usnesení Městského soudu v Praze stěžovatel vytýká, že jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení exekuce, ačkoliv rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009 s exekučním titulem mu nebyl do dnešního dne řádně doručen. Po vyhlášení tohoto rozsudku totiž stěžovatel odvolal plnou moc svému tehdejšímu zástupci JUDr. M. S., který zánik zastoupení oznámil e-mailem Městskému soudu v Praze s ověřeným podpisem dne 19. 2. 2009 a Městský soud v Praze jeho převzetí potvrdil e-mailem dne 20. 2. 2009. Předmětný rozsudek byl přesto doručován odvolanému zástupci a ne stěžovateli. Zástupce JUDr. S. sice stěžovateli rozsudek dne 27. 4. 2009 předal, ale v tomto případě nešlo podle názoru stěžovatele o doručení podle zákona a účinky doručení proto nenastaly a ani nastat nemohly. Jestliže tedy soud nařídil exekuci, aniž bylo rozhodnutí vykonatelné, porušil tím stěžovatelovo právo na soudní ochranu.
4. Stěžovatel dále uvádí, že v podaném odvolání namítal nezajištění řádného přístřeší vedlejšími účastníky, což bylo podmínkou nařízení exekuce. V usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 9. 2009 nebyla o přístřeší sebemenší zmínka. Městský soud v Praze pak sice v napadeném usnesení uvedl, že přístřeší je zajištěno od 14. 8. 2009 na ubytovně v Praze 9 - Čakovicích, což potvrdil jednatel příslušné firmy, blíže však nespecifikoval příslušné místnosti přístřeší. Ke zjištěním, jež vyslovil odvolací soud k jeho námitkám uplatněným v odvolání, se stěžovatel nemohl vyjádřit, což představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces a porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Jestliže bylo přístřeší zajištěno od 14. 8. 2009, pak vedlejší účastníci navíc podali návrh na exekuci před uplynutím lhůty 15 dnů, v níž se měl po zajištění přístřeší vystěhovat. Vzhledem k těmto výše uvedeným námitkám stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil.
5. V doplnění ústavní stížnosti ze 30. 5. 2011 stěžovatel uvádí, že dne 17. 5. 2011 obdržel usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011 č. j. 23 Cdo 4372/2009-232, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009 č. j. 55 Co 355/2008-165, přičemž Nejvyšší soud odložil vykonatelnost tohoto rozsudku do doby svého rozhodnutí. Navrhuje proto, aby Ústavní soud taktéž odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V dalším doplnění ústavní stížnosti ze dne 17. 6. 2011 stěžovatel uvádí, že jeho návrh na odklad exekuce exekutor usnesením ze dne 7. 6. 2011 č. j. 085 EX 2210/09-104 odmítl a přestože znovu on sám i jeho právní zástupce jednali s exekutorem, došlo dne 14. 6. 2011 k vyklizení bytu a byt byl zapečetěn i s nábytkem, který v něm zatím zůstal. V následně zaslaném přípisu ze dne 29. 6. 2011 stěžovatel sděluje, že k jeho odvolání proti usnesení exekutora o odmítnutí odkladu exekuce Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 10. 6. 2011 předmětnou exekuci odložil do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
II.
6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 74 Nc 2801/2009 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9.
7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že rozhodl o odvolání stěžovatele postupem, který byl zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy a neporušil žádné z ústavních práv stěžovatele. Protože neměl v době rozhodování k dispozici nalézací spis, který se nacházel s dovoláním u Nejvyššího soudu, vycházel ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 9 ohledně doručování a protože se nejednalo o nová zjištění či nové skutečnosti, jenom o konstatování stavu ze spisu 19 C 165/2005, měl za to, že se nejedná o postup, který by vyžadoval projednání odvolání ve veřejném jednání, a rozhodl proto za podmínek ustanovení §254 odst. 8 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
8. Obvodní soud pro Prahu 9 ve vyjádření plně odkázal na obsah spisu 74 Nc 2801/2009.
9. Shora uvedená vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 byla zaslána stěžovateli k případné replice. Ve svém vyjádření stěžovatel podrobně znovu rekapituluje své námitky uvedené již v ústavní stížnosti. Znovu namítá, že v napadeném rozhodnutí Městský soud v Praze neuvedl, podle jakého právního předpisu nastalo doručení rozhodnutí s exekučním titulem, že byla nedostatečně označena bytová náhrada a chybně byla uvedena adresa ubytovny. Odvolací soud měl proto podle názoru stěžovatele nařídit jednání s ohledem na nová zjištění stran sdělení jeho dřívějšího zástupce o doručení rozhodnutí. Soud prvního stupně pak pochybil, když nenařídil jednání za situace, kdy se oprávněný prokazoval soukromou listinou. V závěru vyjádření stěžovatel uvádí, že trvá na podané ústavní stížnosti.
III.
10. Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
11. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení občanského soudního řádu, tedy jednoduchého práva, obecnými soudy. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní či zda nejde o případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. V projednávané věci však Ústavní soud takové pochybení neshledal.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že mu nebylo řádně doručeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009 s exekučním titulem, přestože mu bylo toto rozhodnutí dne 27. 4. 2009 předáno jeho dřívějším právním zástupcem a na základě tohoto předání rozhodnutí pak podal stěžovatel proti tomuto rozhodnutí následně včasné dovolání. Stěžovatel sám předmětné předání rozhodnutí v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje, namítá však, že při jeho doručení nebylo zcela učiněno zákonu zadost. K této jeho námitce Ústavní soud uvádí, že neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření, ale z hlediska naplnění možnosti stěžovatele uplatnit v řízení svá subjektivní práva, což stěžovatel podáním dovolání i fakticky potvrdil. Stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práva na soudní ochranu tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
13. Další stěžovatelova námitka spočívá v tvrzení, že vedlejší účastníci podali návrh na exekuci vyklizením bytu před uplynutím lhůty 15 dnů, v níž se měl po zajištění přístřeší vystěhovat, neboť přístřeší bylo zajištěno až od 14. 8. 2009. Jak Ústavní soud zjišťuje z připojeného spisového materiálu, zaslali vedlejší účastníci stěžovateli dopisem ze dne 7. 7. 2009 sdělení o zajištění uvedeného přístřeší v Praze 9 - Čakovicích a stěžovatel tento dopis podle připojené dodejky převzal přede dnem 18. 7. 2009. Stěžovatelem argumentované datum 14. 8. 2009 pak představuje další potvrzení o zajištění přístřeší.
14. Z připojeného spisového materiálu se podává, že stěžovatel ve svém odvolání ze dne 19. 11. 2009 (č. l. 31-32) proti usnesením soudu prvního stupně uplatňoval pouze námitky řádného nedoručení rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009 a nezajištění řádného přístřeší. S uvedenými námitkami se odvolací soud v napadeném rozhodnutí vypořádal ověřením předání předmětného rozhodnutí stěžovateli jeho dřívějším právním zástupcem a potvrzením zajištěného přístřeší jednatelem předmětné ubytovny. Uvedené potvrzující podklady ke skutečnostem, které byly stěžovateli již dříve známy, nebyly novými zjištěními a nelze tak považovat za opodstatněnou stěžovatelovu námitku stran nenařízení jednání odvolacím soudem a tvrzené nerespektování zásady dvojinstančnosti, v čemž stěžovatel spatřoval zásah do jeho práva na spravedlivý proces; ostatně předmětná zásada dvojinstančnosti v občanskoprávním řízení ani ústavně garantována není.
15. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že soud prvního stupně pochybil, když nenařídil jednání za situace, kdy se oprávněný prokazoval soukromou listinou, pak, jak Ústavní soud zjišťuje z připojeného spisového materiálu, stěžovatel tuto námitku nevznesl v podaném odvolání a odvolací soud se s ní tedy nemohl vypořádat. Touto námitkou se proto Ústavní soud nemůže zabývat, neboť k základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
16. Podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nevyhověl.
17. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadenému rozhodnutí městského soudu v Praze nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo než ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu