ECLI:CZ:US:2011:4.US.135.11.1
sp. zn. IV. ÚS 135/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti G. O. A., zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, ul. 28. října 1002/3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 44 To 639/2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 11. 2010 sp. zn. 43 Nt 72/2010 takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným telefaxem dne 14. 1. 2011, včas a řádně doplněným předložením jeho originálu, se G. O. A., státní příslušník Nigérie, (dále jen "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí o vazbě vydaná v jeho trestní věci, přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem a odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "vazební soud") sp. zn. 43 Nt 72/2010 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 6. 11. 2010 ve 22:30 hodin bezprostředně po předání drogy za úplatu jiné osobě byl obviněný zadržen hlídkou policie v civilním oděvu a následně předveden na Policii ČR; je stíhán pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
Dne 8. 11. 2010 soudkyně vazebního soudu na návrh státního zástupce obviněného vzala do vazby podle §67 písm. a) a c) tr. řádu, započítávané ode dne 6. 11. 2010 od 22:30 hodin.
Dne 30. 11. 2010 Městský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") stížnost obviněného podanou ihned po vyhlášení usnesení o vzetí do vazby jako nedůvodnou zamítl. Podáním ze dne 2. 12. 2010 obviněný svoji stížnost doplnil.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K zásahu do základních práv stěžovatele mělo dojít tím, že v době rozhodování o jeho vzetí do vazby mu nebyl doručen překlad usnesení o zahájení trestního stíhání; nebyl tudíž v postavení obviněného a podle ustanovení §67 a §68 tr. řádu nemohl být vzat do vazby.
Stěžovatel uvedl, že je státním příslušníkem Nigérie a neovládá český jazyk, přičemž svého práva dle ustanovení §28 odst. 2 tr. řádu se výslovně nevzdal; orgány činné v trestním řízení proto měly postupovat ve smyslu ustanovení §28 tr. řádu a usnesení o zahájení trestního stíhání, včetně jeho písemného překladu, mu měly doručit. Poukázal na Komentář k trestnímu řádu, C.H.Beck, 4. vydání, str. 165, marg. 19, a konstatoval, že písemný překlad usnesení o zahájení trestního stíhání mu byl doručen dne 29. 12. 2010 do vazby, v důsledku čehož došlo k namítanému zásahu do jeho základních práv.
IV.
Stížnostní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že názor stěžovatele nesdílí, neboť, jak je patrno ze spisu, obviněnému byl doručen opis usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 11. 2010 oznámením před započetím jeho výslechu dne 7. 11. 2010 v 04:07 hod a obviněný byl podrobně seznámen s podstatou obvinění přítomnou tlumočnicí a v jazyce, jemuž rozumí; bezprostředně poté byl učiněn komisařem PČR výslech obviněného za přítomnosti tlumočnice a ukončen v 04:35 hod. Tím pak nastaly účinky usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného z hlediska možnosti použít proti němu všech zákonných prostředků, včetně možnosti jeho vzetí do vazby. To platí i tehdy, pokud mu nebyl doručen písemný překlad usnesení o zahájení trestního stíhání v důsledku nemožnosti jej ihned vyhotovit. Ustanovení §28 odst. 3 tr. řádu, jehož se stěžovatel dovolává, se týká běhu lhůty k podání opravného prostředku a má jen ten význam, že teprve doručením písemného překladu usnesení o zahájení trestního stíhání započne běh lhůty k podání opravného prostředku dle §160 odst. 7 tr. řádu.
Stěžovatel repliku k vyjádření stížnostního soudu nepodal.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v tvrzení stěžovatele, že při jeho vzetí do vazby nebylo postupováno způsobem, který stanoví zákon, neboť nebyl neprodleně před vzetím do vazby seznámen s důvody svého obvinění; tím bylo porušeno základní právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny (jemuž koresponduje základní právo na svobodu a osobní bezpečnost dle článku 5 Úmluvy).
Obecné principy
Ústavní soud úvodem připomíná obecné principy základního práva na svobodu a osobní bezpečnost, jak vyplývají z jeho judikatury při aplikaci čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy, resp. judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") k článku 5 Úmluvy.
Základní právo na svobodu a osobní bezpečnost zakotvené v čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy není právem absolutním. Zbavit svobody lze, to však jen ve výjimečných Listinou a zejména Úmluvou taxativně stanovených případech a při dodržení procesních záruk.
Článek 8 odst. 2 Listiny stanoví, že Nikdo nesmí být ... zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle článku 5 odst. 1 věty druhé Úmluvy zbavit osobní svobody lze jen v souladu s řízením stanoveným zákonem. V písmenu c) téhož odstavce se znovu opakuje, že zatčení nebo jiné zbavení osobní svobody musí být zákonné. Každý zásah do osobní svobody tak musí mít zákonný podklad. Nerespektování zákonné úpravy omezení osobní svobody je současným porušením Listiny a Úmluvy. Ústavní soud je oprávněn soulad se zákonem v případě potřeby přezkoumávat při respektování zásady, že jsou to především obecné soudy, které zákon vykládají a aplikují.
Ústavní záruky zbavení osobní svobody jsou upraveny v článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, dle něhož lze zbavit svobody, jedná-li se o zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání.
Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchaný určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.
Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení §67 trestního řádu vyžaduje už při počátečním zbavení svobody kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v citovaném ustanovení uvedených.
Výše uvedené požadavky Listiny a Úmluvy byly uplatněny v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sb. n. u., sv. 36, str. 647; č. 239/2005 Sb.). Ústavněprávními aspekty vzetí do vazby a rozhodování o zákonnosti vazby se Ústavní soud dále zabýval např. v nálezu ze dne 17. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04 [Sb. n. u., sv. 33, str. 273 (278, 280 a násl.)] a nálezu ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (Sb. n. u., sv. 44, str. 719).
Další záruky základního práva na svobodu a osobní bezpečnost obsahuje čl. 5 odst. 2 Úmluvy, dle něhož: Každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu. Tento článek zajišťuje, aby každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody, věděl, proč byl zbaven svobody; je tak nedílnou součástí systému ochrany poskytované článkem 5 Úmluvy; na jeho základě každé zatčené osobě musí být jednoduchým a pochopitelným způsobem a v jazyce, jemuž rozumí, sděleny základní právní a skutkové základy jejího zatčení, aby byla schopna, uzná-li to za vhodné, žádat soud o posouzení jeho zákonnosti. Zatímco tyto informace musí být poskytnuty "neprodleně", nemusí být zatýkajícím orgánem poskytnuty vyčerpávajícím způsobem v okamžiku zatčení. Dostatečnost obsahu a rychlosti poskytnutých informací bude posuzována podle zvláštních okolností každého jednotlivého případu (srov. např. rozsudek Evropského soudu ze dne 30. 8. 1990 ve věci Fox, Campbell a Hartley proti Spojenému Království, stížnosti č. 12244/86, 12245/86 a 12383/86, odst. 40, dostupný na http://www.echr.coe.int).
Právo být seznámen s důvody obvinění dle čl. 5 odst. 1 Úmluvy se překrývá se stejným právem uvedeným v čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, dle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, musí být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu. Jejich účel je však různý; účelem seznámení podle čl. 5 odst. 2 Úmluvy je umožnit zatčené osobě napadat zákonnost a důvodnost zatčení; účelem podrobného seznámení podle čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy je umožnit obhajobu proti vznesenému obvinění (srov. též Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 223 a násl.).
Podle komentářové literatury (Trestní řád, 6. vydání, C.H.Beck, str. 245) u cizince, který využil svého oprávnění na pořízení překladu usnesení o zahájení trestního stíhání (§28 odst. 1, 2 tr. řádu), postačí, že mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání v českém jazyce, za předpokladu, že v souladu s ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy byl obviněný v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s podstatou sděleného obvinění. To platí i tehdy, pokud mu nebyl dosud písemný překlad tohoto rozhodnutí doručen v důsledku nemožnosti ihned vyhotovit písemný překlad. Ustanovení §28 odst. 3 má takovém případě jen ten význam, že teprve doručením písemného překladu usnesení o zahájení trestního stíhání započne běh lhůty k podání opravného prostředku (§160 odst. 7 tr. řádu).
Aplikace obecných principů na projednávaný případ
Podle protokolu sepsaného soudcem vazebního soudu dne 18. 11. 2010 za účasti tlumočnice (č. l. 3 vyžádaného spisu) byl obviněný seznámen s usnesením o zahájení trestního stíhání a (dostatečně podrobným a odůvodněným) návrhem státní zástupkyně na vzetí do vazby; obviněný využil svého práva a odmítl k věci vypovídat. Po poučení obviněný podal do usnesení o vzetí do vazby (jehož písemné vyhotovení mu bylo téhož dne doručeno) stížnost a byla mu soudem ustanovena obhájkyně. Z uvedeného tudíž plyne, že požadavky čl. 5 odst. 2 Úmluvy a čl. 8 Listiny byly naplněny.
Jelikož ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, Ústavní soud nevyhověl návrhům stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že svoboda stěžovatele nebyla omezena neústavním způsobem. Proto návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu