ECLI:CZ:US:2011:4.US.1508.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1508/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. N. B., zastoupené JUDr. Václavem Bartošem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze, Křížovnické náměstí 12, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 8 C 228/2009-157 ze dne 19. května 2010 ve výroku ukládajícím stěžovatelce povinnost zaplatit částku 16.578,62 Kč a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 454/2010-180 ze dne 22. února 2011 ve výroku uvedený výrok soudu prvního stupně potvrzujícím takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných výroků rozhodnutí (dále jen "napadené výroky").
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 8 C 228/2009 Ústavní soud zjistil, že Obvodního soudu pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 8 C 228/2009-157 ze dne 19. května 2010 uložil stěžovatelce zaplatit žalobci Společenství vlastníků jednotek Na Hřebenkách 815/124, 126, 128, 130 (dále jen "žalobce") částku 30.874,- Kč s vyčíslenými úroky z prodlení z částek 1.578,38 Kč, 26.715,50 Kč a 2.580,- Kč (výrok I.), co do částky 16.337,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 17 Co 454/2010-180 ze dne 22. února 2011 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. ohledně částky 30.874,- Kč změnil tak, že žaloba se do částky 14.295,38 Kč s úrokem z prodlení zamítá a do částky 16.578,62 Kč potvrzuje (výrok I.) a ve výroku o úroku z prodlení z částky 16.578,62 Kč rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy náležitě nezjistily skutkový stav věci a nevypořádaly se s důkazy předloženými stěžovatelkou. Podle stěžovatelky se obecné soudy omezily na konstatování, že stav v domě byl poplatný počátkům zabydlování domu, kdy probíhají dokončovací práce v jednotlivých bytových jednotkách. Soud prvního stupně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, avšak takové povšechné a obecné odůvodnění není podle stěžovatelky v souladu s ústavním pořádkem ČR.
Stěžovatelka tvrdí, že závěry obecných soudů v její věci jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, neboť obecné soudy se pouze povrchně zabývaly skutkovým stavem věci, podle názoru obecných soudů má stěžovatelka dokazovat něco, co se nestalo (mytí oken), obecné soudy při svém rozhodování pro posouzení námitky promlčení důsledně nerozlišily zálohy na služby a platby do fondu oprav, rozhodnutí obecných soudů je v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 21 Cdo 803/2002 ze dne 26. listopadu 2003, a podle obecných soudů by měla náhradu ušlého zisku hradit osoba, která za ušlý zisk nenese odpovědnost.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal napadené výroky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná a stěžovatelka si je vědoma toho, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, provádění a hodnocení důkazů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
Námitky stěžovatelky nejsou důvodné.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy postupovaly a rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Provedly dostatečné dokazování, dostatečně zjistily skutkový stav věci a svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a také dostatečně odůvodnily, přičemž přiléhavě, a rozhodně ne pouze povšechně, odkázaly i na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, se kterou nejsou jejich závěry v rozporu. To platí též ohledně rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 803/2002 ze dne 26. listopadu 2003. Závěry obecných soudů učiněné ve věci stěžovatelky podle náhledu Ústavního soudu také rozhodně nelze označit za projev libovůle, ani za extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud napadené výroky považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost především odkazuje na jejich odůvodnění uvedené obecnými soudy.
Ústavní soud shledal, že obecné soudy pro posouzení námitky promlčení rozlišily částky připadající na zálohy na služby a připadající na příspěvek do fondu oprav, přičemž na základě tohoto rozlišení řádně posoudily stěžovatelkou vznesenou námitku promlčení. Námitku započtení částky 3.547,- Kč obecné soudy neakceptovaly nejen proto, že by stěžovatelka neprokázala, že k mytí oken jejího bytu nedošlo, nýbrž především proto, že mytí oken (celého domu) bylo odsouhlaseno členskou schůzí. Posouzení, resp. určení odpovědné osoby za ušlý zisk z nájemného učiněnému obecnými soudy nemá Ústavní soud též rozhodně co vytknout. Stěžovatelka konečně sama uvedla, že ke ztrátě zisku za pronájem bytu došlo v důsledku prací v bytech sousedících s bytem stěžovatelky, přičemž tyto práce byly prováděny nikoli žalobcem, nýbrž vlastníky těchto bytů.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu