ECLI:CZ:US:2011:4.US.155.11.1
sp. zn. IV. ÚS 155/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 262/2010-379 ze dne 24. listopadu 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 15 C 12/2010 Ústavní soud zjistil, že v řízení o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení Okresní soud Praha-západ rozsudkem č. j. 15 C 12/2010-347 ze dne 17. února 2010 rozhodl, že žaloba s návrhem na uložení povinnosti žalované České republice (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovateli částku ve výši 108.951,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 15. srpna 1995 do zaplacení se zamítá, že žaloba s návrhem na uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovateli částku ve výši 190.724,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 15. srpna 1995 do zaplacení se zamítá (výrok II.), že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku ve výši 55.125,- Kč (výrok III.) a že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok IV.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění a) ve výroku III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem 1. stupně, b) ve výroku IV. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 12.250,- Kč do pokladny Okresního soudu Praha-západ (výrok I.), že ve výrocích I. a II. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje skutkové okolnosti případu a soudní řízení probíhající od r. 1996, kdy ve věci rozhodoval čtyřikrát nalézací, čtyřikrát odvolací a dvakrát dovolací soud. Stěžovatel tvrdí, že jeho věc nebyla projednána spravedlivě a v přiměřené lhůtě. Z pohledu práva na spravedlivé řízení je podle stěžovatele na danou věc nutno aplikovat ta výkladová stanoviska, která byla přijímána v době, kdy s bratry D. uzavíral kupní smlouvu na předmětné pozemky, a nikoliv ta výkladová stanoviska, která byla, navíc i ke skutkově odlišnému nároku, přijata v době pozdější. Stěžovatel uvádí, že v případě obou uplatněných nároků, tedy jak na náhradu škody, tak na vydání bezdůvodného obohacení, je podstatné, zda žalovaná (resp. Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky) předmětné díly pozemků předala (v rámci malé privatizace) do dražby oprávněně či nikoliv, přičemž toto hodnocení je podle stěžovatele třeba zvažovat v intencích tehdejšího výkladu práva, nikoli výkladu práva, který byl přijat následně, cca po deseti letech. Navíc podle stěžovatele na jeho případ současné hodnocení povahy restitučních zákonů Nejvyšším i Ústavním soudem, podle kterého restituční zákony jsou zákony speciálními, nelze aplikovat, neboť na něj žádný z restitučních zákonů nedopadá. I pro případ opačného hodnocení však trvá stěžovatel na výše uvedené námitce stran posuzování oprávněnosti zařazení předmětných dílů pozemků do dražby. Rozpor s právem na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel též v nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí, neboť v jeho věci bylo celkem čtyřikrát rozhodováno soudem prvního stupně i soudem odvolacím a dvakrát Nejvyšším soudem, navíc zcela rozdílně.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebo postupem v řízení jejich vydání předcházejícím vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud předně konstatuje, že námitky stěžovatele se týkají především průběhu řízení a v jeho rámci měněné interpretace a aplikace právních předpisů, když bylo opakovaně rozhodováno soudem nalézacím, odvolacím i dovolacím, avšak nesměřují proti v záhlaví citovanému rozhodnutí, jehož zrušení se stěžovatel domáhá.
Podle přesvědčení Ústavního soudu Krajský soud v Praze rozhodl v záhlaví citovaným rozhodnutím v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Své rozhodnutí logicky a srozumitelně odůvodnil, přičemž se, byť částečně odkazem na předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, správně vypořádal s rozhodující skutečností stran oprávněnosti zařazení předmětných pozemků do dražby. Přitom Krajský soud v Praze správně vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu týkající se restitučních zákonů, které se podle náhledu Ústavního soudu vztahují i na případ stěžovatele.
K námitce stěžovatele stran nepřiměřené délky řízení Ústavní soud konstatuje, že průtahy v řízení před obecnými soudy, byť by i existovaly a byly neodůvodněné, podle jeho ustálené judikatury samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 628/03 in http://nalus.usoud.cz).
Ačkoli v případě stěžovatele během řízení před obecnými soudy bohužel došlo k opakovanému pochybení těchto soudů, nemohou tato pochybení být důvodem pro zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud uzavírá, že žádný důvod pro kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu