ECLI:CZ:US:2011:4.US.1558.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1558/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele Mgr. R. M., státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, zastoupeného JUDr. Štěpánem Bednářem, advokátem v Plzni, Rooseveltova 16, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Kárného senátu Nejvyššího soudu z 3. 3.2009 sp. zn. 2 Skno 3/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 16. 6. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i principy zakotvené zejména v článku 2 odst. 2 a v článku 4 odst. 4 Listiny. Z řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel spáchal kárné provinění podle §28 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 283/1993 Sb.), za což mu bylo uloženo kárné opatření snížením platu o 10 % na dobu dvou měsíců - tato kárná provinění spočívala v tom, že ve dvou případech nepostupoval svědomitě a bez zbytečných průtahů, tedy konkrétně nerespektoval výslovný pokyn daný mu vedoucí státní zástupkyní pro postup v konkrétním řízení a neprováděl pravidelné prověrky za účelem kontroly stavu věci (v jiném řízení).
Budiž k tomu poznamenáno, že Vrchní soud v Praze (jako prvoinstanční kárný soud) stěžovatele zprostil viny, neboť skutky, kterých se stěžovatel dopustil, nebyly podle vrchního soudu kárnými proviněními (chyběl zde totiž materiální znak kárného provinění - ojedinělé nerespektování pokynu nadřízeného nemůže naplňovat podle vrchního soudu materiální znaky kárného provinění). S takovýmto hodnocením se však Nejvyšší soud neztotožnil, neboť podle jeho názoru stěžovatel úmyslně ignoroval pokyny své nadřízené a přístup, který vrchní soud k věci zaujal, by podle Nejvyššího soudu znamenal výrazné omezení řídících možností vedoucího státního zástupce, jeho pokyny by se staly nevymahatelnými.
Za tohoto stavu pak stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší 3 hlavní námitky:
1) Podle stěžovatele Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil důkazní situaci, neboť stěžovatel je názoru, že je-li mu vytýkáno neprovádění prověrek, pak prověrku prakticky provedl (stěžovatel tedy v ústavní stížnosti naznačuje, že jím provedený úkon v konkrétní trestní věci splňuje definici prověrky - stěžovatel totiž uskutečnil konzultaci a osobní schůzku s policejním orgánem).
2) Nejvyšší soud se odklonil podle stěžovatele od své stávající judikatury, neboť věc nevrátil prvostupňovému soudu k novému projednání a ve věci rozhodl nově sám, čímž stěžovateli odepřel možnost případně využít opravného prostředku.
3) Řízení před Nejvyšším soudem se nezúčastnila kárná státní zástupkyně osobně, ani nikoho nezmocnila.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud tak, že vycházel ze skutkového stavu, který podle jeho názoru prvostupňový soud zjistil zcela správně, proto mohl věc nově rozhodnout sám (srov. zdůvodnění této problematiky v samotném ústavní stížností napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud dále ve svém vyjádření k ústavní stížnosti na základě analýzy relevantních ustanovení zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dovodil, že projednávání věci před Nejvyšším soudem nebránila ani skutečnost, že se ho nezúčastnila samotná kárná státní zástupkyně.
Stěžovateli bylo vyjádření Nejvyššího soudu dáno k replice, ten však k celé argumentaci Nejvyššího soudu toliko poznamenal, že stále trvá na ústavní stížnosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí orgánů veřejné moci, resp. soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje jen polemiku se závěry Nejvyššího soudu, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou; Nejvyšší soud podle mínění Ústavního soudu aplikoval a interpretoval ve věci relevantní právní předpisy ústavně akceptovatelným způsobem - svůj právní názor přesvědčivě, jasně a logicky odůvodnil, a to jak v samotném ústavní stížností napadeném rozhodnutí, tak ve vyjádření k ústavní stížnosti, kdy vyzvedl specifika právě projednávané věci (odlišující ji od ostatních případů Nejvyšším soudem doposud řešených), jakož i ratio svých úvah týkajících se podstaty právě projednávané věci.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva (svobody) ani ústavněprávní principy, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu