ECLI:CZ:US:2011:4.US.1606.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1606/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem na adrese Ostrava-Moravská Ostrava, Čs. legií 1719/5, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. září 2010 č. j. 59 C 147/2009-68 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 2011 č. j. 8 Co 58/2011-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. června 2011, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených částí rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit náhradu nákladů řízení. Výroky vztahujícími se k náhradě nákladů řízení byla podle názoru stěžovatelky porušena její práva na spravedlivý proces zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i majetková práva dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a práva zakotvená v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 1 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti se zjišťuje, že stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 5. května 2009 domáhala zrušení podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a žalovaného B. S. (dále jen "žalovaný"), k podílu žalovaného ve sdružení EKOENERGO SOF - sdružení podnikatelů, přikázání zrušeného podílu stěžovatelky do výlučného vlastnictví žalovanému a zavázání žalovaného zaplatit stěžovatelce na vypořádání podílu částku ve výši 1 000 000,- Kč. Žalobu stěžovatelka zdůvodnila tím, že manželství účastníků řízení bylo rozvedeno v roce 2004, žalovaný se stal za trvání manželství jedním z členů předmětného sdružení a společné jmění manželů nebylo ve lhůtě tří let od jeho zániku vypořádáno.
Okresní soud rozsudkem ze dne 8. září 2010 č. j. 59 C 147/2009-68 žalobu na zrušení podílového spoluvlastnictví zamítl (výrok I.), žalobu na přikázání podílu do výlučného vlastnictví žalovanému zamítl (výrok II.), žalobu na zavázání žalovaného k zaplacení na vypořádání podílu stěžovatelky zamítl (výrok III.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 69 840,- Kč (výrok IV.). Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k právnímu závěru, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka a žalovaný si v době manželství v roce 2002 zúžili zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů notářským zápisem tak, že id. 1/3 technické vybavenosti - malé vodní elektrárny připadla do výlučného vlastnictví žalovaného, stěžovatelka předmětný podíl žalovaného ve sdružení podnikatelů nevyužívala a nepodílela se na majetkových právech tohoto podílu, majetkový podíl žalovaného po třech letech po zániku společného jmění manželů v celém rozsahu připadl žalovanému podle jeho podílu v předmětném sdružení. Z toho důvodu soud neprovedl navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika, navržený stěžovatelkou a žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. března 2011 č. j. 8 Co 58/2011-106 rozsudek okresního soudu jako věcně správný, i když s jiným právním názorem, potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 69 480,- Kč. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dle jeho závěru "...nelze žalobě stěžovatelky vyhovět pro rozpor žaloby s dobrými mravy. Notářským zápisem o zúžení společného jmění manželů byl vypořádán společný majetek účastníků, a tedy i podíl ve sdružení. Z tohoto důvodu pak připadl stěžovatelce objekt bydlení č. p. 316 na pozemku parc. č. 2239 a ostatní pozemky specifikované v notářském zápise. Pokud se nyní stěžovatelka žalobou domáhá získání dalšího majetku, jeví se tento její postoj v rozporu s dobrými mravy, když i po zániku společného jmění manželů a po rozvodu manželství se domáhá majetku z podnikání žalovaného, a to po pěti letech po rozvodu manželství." Krajský soud dále dovodil, že: "Okresní soud rovněž nepochybil při stanovení výše náhrady nákladů řízení, kdy nelze souhlasit se stěžovatelkou, že při stanovení odměny advokáta mělo být postupováno dle ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. jako neocenitelné věci, když stěžovatelka požaduje vůči žalovanému zaplacení konkrétní částky a z této částky je také nutno vypočítat odměnu advokáta".
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadené rozhodnutí o nákladech řízení obecnými soudy je zasaženo libovůlí, neboť soudy nevycházely z kontextu celého řízení a toto rozhodnutí se neslučuje s rozhodováním soudu demokratického právního státu. Dle názoru stěžovatelky je důvodné se domnívat, že hodnota podílu mohla být nižší nebo i vyšší a pokud okresní soud zamítl návrh na vypracování znaleckého posudku o ceně podílu, nemohl vycházet z hodnoty 1 000 000,- Kč a měl náklady stanovit dle ustanovení §8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. IV. ÚS 1/04, III. ÚS 3332/09 a I. ÚS 257/05.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 in http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutím obecných soudů a předkládá vlastní představu o tom, jak by měly soudy rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Odvolací soud se posouzením stanovení výše odměny advokáta zabýval a stěžovatelce vyložil, proč nelze v dané věci aplikovat ustanovení §8 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v souvislost s náhradou nákladů řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. července 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu