ECLI:CZ:US:2011:4.US.1629.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1629/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. června 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti M. H., zastoupené JUDr. Marií Vondráčkovou, advokátkou, AK se sídlem Zborovská 19, 150 00 Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 5. 2000 sp. zn. 17 C 815/2000, j.č. DP 9589450, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 6. 2000 sp. zn. 17 C 815/2000, j.č. DP 9589450, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení 206 Kč.
Napadeným rozsudkem uložil Obvodní soud pro Prahu 7 stěžovatelce (v řízení v postavení žalované) zaplatit žalobci Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s., částku 206,- Kč z titulu nezaplaceného jízdného, jakož i náklady řízení ve výši 1 305 Kč. Rozsudek byl vydán v řízení, v němž stěžovatelku zastupovala opatrovnice V. B., pracovnice Obvodního soudu pro Prahu 7, ustanovená soudem podle §29 o. s. ř. ústavní stížností napadeným usnesením. Rozsudek nabyl právní moci dne 24. 6. 2000.
Stěžovatelka uvedla, že se o existenci napadených rozhodnutí dověděla až dne 4. 4. 2011, kdy jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce a exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech povinné, k jejich vydání došlo právě na základě napadeného rozsudku. Po nahlédnutí do spisu dne 11. 4. 2011 zjistila skutečnosti týkající se nalézacího řízení a vysvětlila, že v době, kdy probíhalo, se dlouhodobě zdržovala v zahraničí, a nikoliv na adrese uvedené žalobcem v žalobě. Stěžovatelka tak neměla možnost čerpat všechny opravné prostředky a neučinila tak ani opatrovnice. S odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu stěžovatelka zpochybnila objektivitu opatrovníka a jeho schopnost hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení, kterého zastupoval, je-li jím zaměstnanec téhož soudu, jak se stalo i v jejím případě, a navrhla, aby Ústavní soud zrušil jak usnesení o ustanovení opatrovníka pro řízení, tak i rozsudek ve věci samé.
Vzhledem k probíhajícímu exekučnímu řízení stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání z hlediska přípustnosti. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak není a že ústavní stížnost je nepřípustná.
Zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, platným ode dne 8. 1. 2009 a účinným ode dne 1. 7. 2009, došlo ke změnám procesních pravidel občanského soudního řízení, jež z důvodů dále vyložených činí dosavadní judikaturu Ústavního soudu upínající se k postupům obecných soudů při ustanovování opatrovníka osobám neznámého pobytu nebo osobám, jimž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, nepoužitelnou.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh nepřípustný. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Podle §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění zákona č. 7/2009 Sb. žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady.
Podle §234 odst. 5 o. s. ř. z důvodu zmatečnosti uvedeného v §229 odst. 1 písm. h) lze žalobu podat ve lhůtě 3 měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí.
Dozvěděla-li se stěžovatelka o existenci napadeného rozsudku (a usnesení) z exekučního příkazu doručeného jí dne 4. 4. 2011, měla (a stále má) k dispozici procesní prostředek, který může čerpat za účelem obrany svých práv (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2009 ve věci sp. zn. IV. ÚS 1277/09, dostupné v el. podobě). Odmítnutí ústavní stížnosti tak nemůže představovat denegatio iustitiae, či tvořit jakoukoliv překážku budoucího postupu stěžovatelky u obecných soudů.
Podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Při odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost pak tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti samotné; o tomto návrhu pak nerozhoduje soudce-zpravodaj, ale senát Ústavního soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. června 2011
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu