ECLI:CZ:US:2011:4.US.169.11.1
sp. zn. IV. ÚS 169/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. Š., právně zastoupeného Mgr. Kateřinou Siudovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Matiční 730/3, směřující proti rozsudku rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2010, č.j. 19 Cad 200/2008-59, a Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2010, č.j. 4 Ads 91/2010-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy tak nedostály svým povinnostem zakotveným v čl. 90 a 95 Ústavy ČR.
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 21. října 2008, č. 610 225 6820, byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání částečného invalidního důchodu, neboť v důsledku jeho zdravotního stavu klesla jeho schopnost výdělečné činnosti o 20 %. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel správní žalobou. Krajský soud v Ostravě shora citovaným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.), přiznal advokátovi odměnu ve výši 4.776,- Kč (výrok II.), a žádnému z účastníků ani České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. a IV). Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a právnímu zástupci stěžovatele přiznal odměnu za zastupování ve výši 900,- Kč (výrok III.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že Česká správa sociálního zabezpečení a rovněž Posudková komice Ministerstva práce a sociálních věcí při posuzování zdravotního stavu stěžovatele nepostupovaly objektivně a jejich hodnocení neodpovídá jeho skutečnému zdravotnímu stavu. Lékařská vyšetření, která měla posudková komise k dispozici byla minimálně tři měsíce stará a navíc byla provedena ve Věznici Mírov, kde zdravotní vybavení není na dostatečné úrovni. Některá stěžovatelem požadovaná vyšetření navíc nebyla provedena vůbec (rentgen páteře, vyšetření sluchu apod.). Posudková komise konstatovala, že provedená zjištění zcela odpovídají stavu a zjištění České správy sociálního zabezpečení. Nevypořádala se tak se všemi námitkami stěžovatele a vycházela pouze z provedeného posudku. Stěžovatel navíc nebyl v řízení vyslechnut u soudu jako účastník řízení, aby se mohl vyjádřit k tvrzených zdravotním potížím. Ani Nejvyšší správní soud neshledal v provedeném posudku pochybení a i před ním proběhlo řízení ve věci stěžovatele za jeho nepřítomnosti.
Závěry o svém zdravotním stavu proto považuje stěžovatel za neúplné a nepřesvědčivé hodnocení posudkové komise. Ve způsobu, jak se s nimi vypořádaly správní soudy, pak shledal zásah do svých zaručených práv. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 19 Cad 200/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu krajského soudu se podává, že stěžovatel napadl rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení správní žalobou dne 31. října 2008. Při odstraňování vad podání a shromažďování pokladů pro řízení byl stěžovatel vyzván, aby soudu sdělil, zda se hodlá jednání soudu zúčastnit (č.l. 21). Stěžovatel dopisem ze dne 9. září 2009 krajskému soudu sdělil, že na své časti na jednání soudu trvá (č.l. 22). Soud ustanovil stěžovateli advokáta a nařídil jednání na den 24. listopadu 2009. Pro nemoc však bylo jednání odročeno a přeloženo na 5. ledna 2010. Stěžovatel pak prostřednictvím ustanoveného zástupce doručil soudu sdělení, že netrvá na osobní účasti na jednání soudu (č.l. 29 verte). S ohledem na uvedené proběhlo jednání krajského soudu za přítomnosti stěžovatelova právního zástupce. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v neveřejném jednání, což je, jak plyne z ustanovení §109 odst. 1, věta druhá s.ř.s., obvyklý postup.
V kasační stížnosti stěžovatel namítl toliko nesprávné vyšetření svého zdravotního stavu a z toho plynoucí nesouhlas s jeho výsledky. Námitku omezení v právu na osobní účast na jednání uvedl poprvé teprve v ústavní stížnosti. I proto nelze považovat námitku zkrácení v právu, zakotveném v čl. 38 odst. 2 Listiny, za důvodnou, neboť základní práva s svobody, tedy kontrola jejich dodržování, je pod ochranou soudní moci (čl. 4. Ústavy České republiky), tedy všech soudních orgánů.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Soudy přitom postupovaly v souladu s příslušnými procesními i hmotně právními předpisy a stěžovatele v jeho zákonných nárocích nezkrátily. Na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru, podle kterého nesplňovala zdravotní omezení stěžovatele, byť subjektivně nepříjemná, objektivně stanovená kritéria pro přiznání invalidního důchodu. Tyto své závěry soudy důkladně v odůvodnění napadených rozhodnutí osvětlily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu