ECLI:CZ:US:2011:4.US.1713.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1713/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti 1) J. V., 2) J. V., obou zastoupených Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze, Chodská 12, a (?) nezl. 3) V. V., v řízení před Ústavním soudem bez opatrovníka a právně nezastoupená, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011 čj. 28 Co 142/2011-489 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem přijatým dne 9. 6. 2011 v elektronické podobě neopatřeným zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb, doplněným dne 13. 6. 2011, se J. V., J. V. a nezl. V. V. (dále jen "žalobci", případně "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud "vzniklý stav napravil", Ústavní soud stížnosti vyhověl a zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o vydání bezdůvodného obohacení.
II.
Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozhodnutí Okresního soudu v Kladně (dále jen "nalézací soud") ze dne 20. 1. 2011 čj. 8 C 16/2010-462 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 20. 1. 2010 nalézací soud schválil mezi účastníky smír ve znění specifikovaném ve výroku I. a žalovanému uložil povinnost uhradit žalobcům ve stanovené lhůtě na náhradě nákladů řízení částku 494.400 Kč k rukám jejich právní zástupkyně (výrok II.).
Dne 23. 3. 2011 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobců a žalovaného usnesení nalézacího soudu ze dne 20. 1. 2010 v napadeném výroku II. změnil tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění mj. konstatoval, že z obsahu uzavřeného smíru je jednoznačně zřejmé, že účastníci se nijak nedohodli o nákladech soudního řízení. "V takovém případě bez výjimky platí, že soud rozhodne tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Cokoliv, co účastníci ve vztahu k nákladům řízení do protokolů o jednání před soudem I. stupně uvedli, aniž by to pojali do jimi uzavřeného smíru, je bez právní relevance. ... Právně významné je pouze to, zda v účastníky uzavřeném smíru je či není nějaké ujednání, nějaká dohoda, o nákladech soudního řízení."
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že napadeným usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2011 se cítí být dotčeni na svém nezadatelném právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "které bylo porušeno v důsledku procesního excesu vykazujícího prvky svévole, který spočívá v odmítnutí zkoumání skutečné a projevené vůle stran, při současném lpění na doslovném znění zákona a použití nepřiměřeně zužujícího výkladu zákonného ustanovení a obsahu procesních úkonů účastníků řízení" a v důsledku toho i na svém nezadatelném právu vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, "neboť jim nebyly soudem přiznány náklady řízení, které jim s ohledem na veškeré okolnosti případu po právu a se zohledněním principu spravedlnosti náležely, kdy nadto byli uznáni povinnými uhradit ještě náklady odvolacího řízení, a ty navíc v míře, přesahující zákonem stanovenou výši."
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelů o porušení základního práva na spravedlivý proces (a na ochranu majetku) odvolacím soudem nesprávným právním posouzením důsledků vyplývajících pro náhradu nákladů řízení ze skutečnosti, že řízení před obecnými soudy o vydání bezdůvodného obohacení skončilo smírem, ve kterém nebylo o náhradě nákladů nic ujednáno.
Ústavní soud připomíná, že ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení [srov. např. nález IV. ÚS 310/05, Sb. n. u., sv. 38, str. 443 (446)]. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o posouzení podmínek přiznání náhrady či konkrétní výši náhrady, je věcí obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Nesouhlasí-li účastník se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o nákladech řízení, může v argumentaci k ústavní stížnosti uplatňovat výlučně jen námitky týkající se údajné nespravedlivosti postupu obecných soudů, např. že rozhodnutí o náhradě nákladů nebylo dostatečným způsobem odůvodněno, účastník neměl možnost se vyjádřit apod. Ústavní soud je pak oprávněn posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a postup mu předcházející vyhovují ústavním požadavkům procesní spravedlivosti.
Ústavní soud dále připomíná, že Listina ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nebrání účastníku vzdát se výslovně nebo mlčky některého z ústavně zakotvených základních práv (natož práva ústavně nechráněného, jako je právo na náhradu nákladů civilního soudního řízení), pokud to jeho povaha nevylučuje. Nicméně má-li být takové vzdání se práva účinné, vzdání se práva musí být jednoznačné, dobrovolné a splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva." Předtím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se takového práva vzdal, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednáním může mít (v souvislosti se vzdáním se některé ze záruk spravedlivého procesu, srov. rozsudek Evropského soudu ze dne 24. 9. 2009 ve věci Pischalnikov proti Rusku, stížnost č. 7025/04, odst. 76 a násl., dostupný na http://www.echr.coe.int).
V projednávaném případě Ústavní soud po posouzení napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že pokud řízení skončilo smírem, v němž ve smyslu ustanovení §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebylo o nákladech řízení nic ujednáno, nelze náhradově nákladové důsledky z toho plynoucí přičítat odvolacímu soudu. Ten ve svém rozhodnutí uvedl dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházel, a v jeho postoji Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole; jinak řečeno neukázalo se, že by odvolací soud ze skutečností, které mu byly předloženy, vyvodil svévolné závěry nebo že by překročil meze přiměřeného výkladu zákonných ustanovení vztahujících se na daný případ; citované kogentní ustanovení o. s. ř. naopak nemohl aplikovat jiným než jím učiněným způsobem.
Stěžovatelé (resp. jejich zástupkyně - srov. dále) z hlediska jejich ústavně chráněných práv nepostupovali stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a tudíž nemohou argumentovat skutečnostmi, které neuplatnili, ačkoliv mohli, v řízení před obecnými soudy. Jinými slovy řečeno: byli to stěžovatelé sami, kteří svá práva nestřežili dostatečně; není na Ústavním soudu, aby za ně napravil to, co oni sami zanedbali. V této souvislosti není ovšem možno přehlédnout, že stěžovatelé byli v řízení před obecnými soudy zastoupeni advokátkou. Jim samotným zajisté nelze vytýkat neznalost dopadů citovaného (a - jak již uvedeno - pro úsudek o právu na náhradu nákladů řízení relevantního) ustanovení procesního práva. Nedostatečnou schopnost rozpoznat při zvoleném postupu v řízení důsledky této normy pro soudní rozhodnutí o útratách projednávaného sporu možno přičítat výlučně jejich právní zástupkyni, která stran stěžovaného rozhodnutí nehájila zvoleným postupem řádně práva svých klientů, nyní stěžovatelů. Byla to ona, a nikoliv odvolací soud, která přivodila stěžovatelům právě tím, jak sama formulovala návrh smíru (srov. podání ze dne 17. 12. 2010), fatální následek v podobě pozdějšího a posléze naříkaného usnesení soudu. Zjevně tím porušila jako advokátka, která by měla být znalkyní práva, své ze zákona (i stavovských předpisů) vyplývající povinnosti profesní a etické (srov. zejm. ustanovení §16 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Odraz tohoto pochybení v majetkové sféře stěžovatelů může jejich advokátka eliminovat při vyúčtování nákladů zastoupení; nemůže jej však dodatečně přenášet na odvolací soud a následně s poukazem na údajně chybný soudní postup na žalovanou protistranu.
Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
V řízení před Ústavním soudem nebyla nezletilá stěžovatelka(?) právně zastoupena a nebyla zastoupena ani opatrovníkem (jím nebyl Magistrát města Kladno, neboť řízení před Ústavním soudem není pokračováním již skončeného občanskoprávního sporu, ale řízením zcela samostatným). Odstraňovat tuto formální vadu bylo by však zcela nadbytečné, neboť byť by i byla napravena, nic by to na zjevné neopodstatněnosti podané ústavní stížnosti změnit nemohlo, nehledě na to, že nedostatek zastoupení nezletilého účastníka řízení opatrovníkem nepovažuje Ústavní soud bez dalšího a vždy za překážku bránící projednání věci (srov. nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Z týchž důvodů Ústavní soud nepátral ani po tom, zda za stěžovatelku označená nezletilá V. V. vskutku měla vůli ústavní stížnost podat; ze spisu to zcela patrné není, neb je sice v ústavní stížnosti jako stěžovatelka uvedena, avšak tuto stížnost nepodepsala a k jejímu podání nikoho nezmocnila.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2011
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu