ECLI:CZ:US:2011:4.US.1718.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1718/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. E., CSc., zastoupeného JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Palackého tř. 33, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. září 2006 č. j. 24 C 92/2004-620, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2008 č. j. 1 Co 324/2007-795 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2011 č. j. 30 Cdo 1905/2009-837, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. června 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 1, čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou o ochranu osobnosti domáhal po spoluvlastníkovi domu číslo popisné 138 v k. ú. Veveří na ul. G. v B. písemné omluvy z důvodu přerušení dodávky plynu do bytu stěžovatele v tomto znění: "Já níže podepsaný Ing. M. H. jsem dne 31. července 2000 nechal přerušit dodávku plynu to bytu č. 4 v domě v B., který užívá můj bratranec a spoluvlastník domu v B., Ing. M. E., CSc. Tímto se veřejně omlouvám mému bratranci Ing. M. E., CSc., že jsem se do 3. října 2000 nepostaral o nápravu vzniklé situace, a že jsem bratranci Ing. M. E., CSc., od 31. července 2000 do 3. listopadu 2000 snížil užitnou kvalitu bytu č. 4 v domě v B., Ing. M. H.". Krajský soud v Brně žalobu zamítl z důvodu, že spoluvlastník domu se nedopustil skutku, o kterém stěžovatel tvrdil, že jím zasáhl do jeho osobnostních práv. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil s tím, že nejde o protiprávní zásah do osobnostních práv stěžovatele a stěžovatelem vznesené námitky procesního charakteru nebyly shledány oprávněnými. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem odmítl jako nepřípustné, neboť dle názoru dovolacího soudu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími soudů všech stupňů došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a nebylo respektováno rovné postavení účastníků řízení. Stěžovatel tvrdil, že soudy prvního a druhého stupně se jeho věcí zabývaly povrchně, neboť mu nepřipustily navržené důkazy k jeho skutkovým tvrzením a rozhodly předčasně, při nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci. Stěžovatel má za to, že ani Nejvyšší soud, vzhledem ke složitosti situace a komplikovanému vztahu účastníků, vůbec nepochopil, že Ing. M. H. zasáhl do osobnostních práv stěžovatele, sice na základě vydaného a pravomocného stavebního povolení, ale jako jiný menšinový spoluvlastník bez zmocnění dalších spoluvlastníků a bez hlasování o hospodaření se společnou věcí.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek uplatněných stěžovatelem v průběhu soudního řízení a polemika stěžovatele s odůvodněním napadených rozhodnutí. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že všechny ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných těmito soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto neshledává důvod argumentaci obecných soudů znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. července 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu