ECLI:CZ:US:2011:4.US.1752.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1752/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky H. S., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 17 C 32/99-174 ze dne 28. 4. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 15. 7. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Okresního soudu v Ostravě, neboť má za to, že jím bylo porušeno právo na projednání věci bez zbytečných průtahů [článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], její právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny (ochrana práv u nestranného soudu), právo na dodržení rovnosti účastníků řízení (článek 96 Ústavy a článek 37 odst. 3 Listiny). Ústavní stížností napadené usnesení přitom zní takto:
"Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Lubomírem Sušněm v právní věci žalobkyň: A) H. S. a B) H. S., obě zastoupeny: JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem AK Nad Štolou 18, Praha 7, proti žalovaným: 1) M. J., zastoupeného: JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem AK Dvořákova 26, Ostrava, a 2) G. J., zastoupené: Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem AK Dvořákova 26, Ostrava, o 850.000,- Kč s přísl., [...] takto:
[...] Řízení o zaplacení 850.000,- Kč s přísl. mezi žalobkyněmi A) a B) a žalovaným 1) se vylučuje k samostatnému řízení. [...]
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné."
Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti vychází ze základní premisy, že vedlejší účastníci a stěžovatelka (společně se svojí dcerou) proti sobě vedou mimo jiné 2 soudní řízení: 1) vydání bezdůvodného obohacení, ke kterému podle stěžovatelky došlo na základě smlouvy o převodu členských práv k bytovému družstvu - platnost smlouvy byla vedlejší účastnicí (v citovaném usnesení žalovanou) zpochybněna, ovšem peněžní prostředky byly v souladu s touto smlouvou předány vedlejšímu účastníkovi (v citovaném usnesení žalovanému); 2) na určení, že vedlejší účastníci jsou členy bytového družstva z důvodu neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností.
V ústavní stížnosti je v této souvislosti uvedeno, že řízení ad 1) u Okresního soudu v Ostravě evidované pod sp. zn. 17 C 32/99 bylo přerušeno až do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání vůči vedlejšímu účastníkovi a vedlejší účastníci [dovolání mělo být podáno v řízení evidovaném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 19 Cm 287/99), jedná se o řízení ad 2)]. Následně měl v "přerušeném řízení ad 1" pří ústním jednání Okresní soud v Ostravě vydat usnesení, kterým podle údajů uvedených v ústavní stížnosti řízení mezi stěžovatelkou (a její dcerou) a vedlejší účastnicí vyloučil k samostatnému řízení a zároveň vydal rozsudek č. j. 17 C 32/99-177, kterým zamítl žalobu proti vedlejší účastnici a stěžovatelce a její dceři uložil povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení. Tímto postupem měl ovšem Okresní soud v Ostravě porušit všechna výše uvedená práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy shora uvedené.
II.
K žádosti Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Ostravě. Ten však zásadně odkázal na obsah spisového materiálu. Vyjádřil přesvědčení, že v předmětné věci šlo mezi vedlejšími účastníky o společenství dílčí podle §91 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") - proto bylo možno rozhodnout jen vůči jednomu z nich. Základní práva (svobody) stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozhodnutím podle něho porušeny nebyly. S případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřil souhlas.
Stěžovatelka ve své replice k vyjádření soudu zejména uvedla, že i kdyby byl názor soudu o dílčím společenství správný, nebyl důvodem pro postup podle §112 odst. 2 o. s. ř., neboť pro vyloučení nebyly splněny podmínky - vedlejší účastníci jsou (byli) manželé, byly proti nim navrhovány stejné důkazy, šlo o stejný spor. Postup soudu proto nebyl podle stěžovatelky především racionální z hlediska ekonomiky řízení.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí orgánů veřejné moci, resp. soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že stěžovatelka v rámci své ústavní stížnosti - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému přezkumu; aniž by se k tomu uchýlil, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. A to zejména z následujících důvodů:
Na čísle listu 176 spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 17 C 32/99 je založen protokol o jednání před prvostupňovým soudem. Zde je v souvislosti s rozhodnutím touto ústavní stížností napadeným mimo jiné uvedeno, že stěžovatelka a její dcera "neunesly své důkazní břemeno tvrzení, když netvrdily a tudíž ani nemohly označit jakýkoliv důkaz [ke tvrzení], že závazek [na] vydání 850.000,- Kč předaných [vedlejšímu účastníkovi stěžovatelkou a jejím zemřelým] manželem dle neplatné smlouvy nepřesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům [vedlejších účastníků coby] manželů v době předání [této částky]." Stěžovatelka a její dcera rovněž neprokázaly, že vedlejší účastnice "vyslovila souhlas s převzetím žalované částky" vedlejším účastníkem.
Na čísle listu 148 téhož soudního spisu je založeno usnesení ze 3. 12. 2007 č. j. 17 C 32/99-148, kterým bylo řízení mezi stěžovatelkou (a její dcerou) a vedlejším účastníkem přerušeno (výrok I), když návrh na přerušení řízení mezi stěžovatelkou (a její dcerou) a vedlejší účastnicí byl zamítnut. V odůvodnění tohoto usnesení se mimo jiné praví, že stěžovatelka a její dcera navrhují provést důkaz soudním spisem vedeným Obvodním soudem pro Prahu 10 a Městským soudem v Praze. Oba tyto spisy se však nacházely u Nejvyššího soudu, a to s ohledem na probíhající dovolací řízení. S ohledem na právě uvedené Okresní soud v Ostravě řízení před ním přerušil podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., "neboť v řízení před dovolacím soudem je nadále [podle něho] řešena otázka platnosti kupní smlouvy spojená s nutností posuzování obsahu spisů Městského soudu v Praze (...) a Obvodního soudu pro Prahu 10 (...)." V části týkající se řízení mezi stěžovatelkou a její dcerou a vedlejší účastnicí soud návrh na přerušení řízení zamítl, "když s ohledem na koncentraci řízení a tvrzení [stěžovatelky a její dcery], z nichž je odvozován jejich nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči [vedlejší účastníci], tedy, že [vedlejší účastník] nabyl za trvání manželství s [vedlejší účastnicí] bezdůvodné obohacení převzetím žalované částky jako kupní ceny z kupní smlouvy neplatné z důvodu nedostatku souhlasu [vedlejší účastnice] k jejímu uzavření, lze ve věci rozhodnout bez připojení předmětných spisů (...)."
Rozsudkem č. j. 17 C 32/99-177 z 28. 4. 2008 Okresní soud v Ostravě rozhodl tak, že žalobu stěžovatelky a její dcery proti vedlejší účastnici zamítl, neboť dovodil, že vedlejší účastnice není v řízení o vydání bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimována. Vedlejší účastnici byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, jako soudu odvolacího, číslo jednací 11 Co 231/2011-204 ze dne 12. srpna 2011 (srov. č. l. 204 soudního spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 17 C 225/2008) byla vůči vedlejšímu účastníkovi potvrzena povinnost zaplatit stěžovatelce a její dceři v rozhodnutí specifikovanou částku, a to z důvodu vydání bezdůvodného obohacení.
Na základě právě uvedené rekapitulace má Ústavní soud za to, že k porušení základních práv (svobod) stěžovatelky ani ústavněprávních principů nedošlo - argumentace obsažená v ústavní stížnosti nekoreluje věrně průběh soudního řízení, tak jak je v citovaných soudních spisech zachycen. Přehlíží rovněž, že řízení proti vedlejší účastnici skončilo díky vhodnému postupu soudu znatelně dříve, ve srovnání s řízením proti vedlejšímu účastníkovi; i přes právě uvedené má ovšem stěžovatelka pravdu v tom, že z formálního hlediska měl soud postupovat tak, že měl řízení mezi stěžovatelkou a její dcerou a vedlejším účastníkem nejprve vyloučit k samostatnému řízení a teprve poté přistoupit k jeho přerušení.
Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že řízení před obecnými soudy trvalo neúměrně dlouho - soudy tedy její věc neprojednaly bez zbytečných průtahů, pak Ústavní soud musí v prvé řadě konstatovat, že předmětem přezkumu ústavnosti - vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelkou formulovaného - nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadeným rozhodnutím byla či nebyla porušena její základní práva či svobody. Pokud by se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil ve smyslu své konstantní judikatury.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu