ECLI:CZ:US:2011:4.US.1797.11.2
sp. zn. IV. ÚS 1797/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti E. F. P., zastoupené JUDr. Romanem Janečkem, LL.M., advokátem, AK se sídlem v Praze, Charlese de Gaulla 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011 čj. 30 Cdo 1137/2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008 čj. 1 Co 216/2008-55 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2007 čj. 37 C 103/2006-39 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem přijatým dne 16. 6. 2011 v elektronické podobě neopatřeným zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb a doplněným dne 20. 6. 2011, se E. F. P. (dále jen "žalobkyně", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tato rozhodnutí vydaná v řízení o ochranu osobnosti zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 2. 11. 2007 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaslat žalobkyni písemnou omluvu ve výroku specifikovaného znění (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 25. 11. 2008 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 2. 11. 2007 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dne 10. 3. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2008 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka popsala skutkové okolnosti její věci a zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, v jejichž postupu shledala porušení svých výše uvedených ústavních práv. Dovolacímu soudu vytkla, že se nevyjádřil ke všem právním otázkám označeným za otázky zásadního právního významu a své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Nalézacímu a odvolacímu soudu vytkla, že v řízení opomněly jí navržené důkazy a věc nesprávně právně posoudily; dále tvrdila, že odebráním potvrzení o komplexní péči byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ústavní soud především poukazuje na skutečnosti zjištěné obecnými soudy a stěžovatelkou nezpochybněné, dle nichž stěžovatelka podmínky pro přiznání statutu vojenského důchodce, ani důchodce - občanského zaměstnance Ministerstva obrany nesplňovala, neboť působila u Ministerstva národní obrany pouze v letech 1952 - 1954, tzn. od svých 17 do 19 let věku; v roce 1954 byla propuštěna do zálohy, od té doby až do současnosti již nikdy nebyla vojákyní z povolání, ani nepůsobila jako občanská zaměstnankyně u Ministerstva národní obrany; nepředložila osvědčení o rehabilitaci Ministerstvem obrany podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které by jí opravňovalo k zařazené do komplexní péče; v současné době zabezpečuje její nároky z důchodového pojištění Česká správa sociálního zabezpečení.
Přes tyto skutečnosti dne 15. 10. 2001 Územní vojenská správa Praha 6 stěžovatelce vydala průkazku (potvrzení), že byla oprávněnou osobou pro zabezpečení komplexní péče ve smyslu příslušného výnosu Ministerstva obrany, a stěžovatelka zřejmě příslušných výhod požívala. Z podnětu odboru sociálních věcí Městské části Praha 6 požádala Vojenská ubytovací a stavební správa Praha, Velitelství vojenské policie Stará Boleslav o zajištění průkazky k prověření oprávněnosti jejího vydání; dne 14. 4. 2006 stěžovatelka na požádání vojenského policisty průkazku dobrovolně vydala, o čemž jí bylo vystaveno potvrzení; následně bylo konstatováno a potvrzeno, že průkazka byla neplatná, resp. byla vydána nedůvodně.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka následně domáhala po České republice - Ministerstvu obrany, písemné omluvy za odebrání průkazky ke komplexní péči, resp. za "překročení pravomoci Vojenské policie."
Dle názoru Ústavního soudu podstatou ústavní stížnosti bylo přesvědčení stěžovatelky, že její věc byla obecnými soudy nesprávně právně posouzena, a zejména že rozhodnutí dovolacího soudu nebylo dostatečně odůvodněno, neboť soud se nevypořádal se všem tvrzeními v dovolání uvedenými; toto stěžovatelčino mínění však Ústavní soud nesdílí. Uzavírá naopak, že obecné soudy ve svých rozhodnutích uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely, přičemž v jejich postojích neshledal žádný náznak svévole. Vycházeje z řečeného může Ústavní soud na odůvodnění naříkaných rozhodnutí odkázat, neboť opakovat důvody, pro které - v souladu se všemi kautelami ústavnosti soudy rozhodly - bylo by nutně čirým formalismem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2011
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu