ECLI:CZ:US:2011:4.US.1798.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1798/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti L. R., právně zastoupené advokátem JUDr. Rudolfem Kupkou, Polní 14, Ostopovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2011 sp. zn. 44 Co 211/2009 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2009 sp. zn. 36 C 115/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 6. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V ústavní stížností napadeném rozsudku dospěl okresní soud k závěru, že mezi stěžovatelkou a jejím zaměstnavatelem byla uzavřena dohoda o provedení práce, ovšem jen na oko, je proto neplatná a žalovaná je tak povinna vrátit žalobci podle ní obdržené plnění. Závěr o neplatnosti založil soud na vícero zjištění z dokazování, jejichž výsledky měly definitivně nasvědčit tomu, že nikým z účastníků nebyl sporný právní úkon myšlen vážně. Do svých skutkových zjištění soud zahrnul i to, že stěžovatelka pro žalobkyni práci nevykonala. Městský soud v Brně následně rozsudek okresního soudu potvrdil.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že povinnost zaměstnance vydat bezdůvodné obohacení získané z neplatného právního úkonu je dána pouze tehdy, jsou- li prokázány skutečnosti uvedené v ustanovení §243 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZP") a současně je splněna i zákonná podmínka, že tuto neplatnost způsobil zaměstnanec výlučně sám. Ustanovení §243 odst. 4 ZP se dle stěžovatelky užije i v případě, že mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem byla uzavřena neplatná pracovní smlouva, jestliže její neplatnost nezpůsobil výlučně zaměstnanec. Neplatnost dohody nebyla způsobena výlučně stěžovatelkou, neboť ona se na jejím vytvoření nepodílela a pouze ji přijala. Za této situace nemůže nastat povinnost zaměstnance, tedy stěžovatelky, vydat přijaté plnění, a to i kdyby je bylo možno jako bezdůvodné obohacení posoudit. Tím, že se obecné soudy nevypořádaly s ustanovením §243 odst. 4 ZP, zasáhly do základních práv stěžovatelky, jež jsou jí garantována čl. 36 Listiny.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Ústřední námitkou stěžovatelky je tvrzení, že obecné soudy neaplikovaly ustanovení §243 odst. 4 ZP, dle něhož "Neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám; vznikne-li zaměstnanci následkem takového neplatného právního úkonu škoda, je zaměstnavatel povinen ji nahradit.". Citované ustanovení svým účelem dopadá na skutkově odlišné situace, kdy zaměstnanec přijal plnění z neplatného právního úkonu, nikoli však plnění bez právního důvodu. Obecné soudy se ve svých odůvodněních podrobně zabývaly nastalou právní situací, načež dospěly k závěru, že dotčená smlouva mezi stěžovatelkou a zaměstnavatelem je neplatná z důvodu neshody vůle a projevu. Z hlediska aplikace ustanovení §243 odst. 4 ZP je podstatnou ta skutečnost, zda lze vysledovat za neplatným právním úkonem určitou faktickou činnost, jejímž provedením by byl zaměstnanec v případě prohlášení smlouvy za neplatnou znevýhodněn. Jinými slovy řečeno, pouhá existence, byť neplatné, smlouvy, nemůže být podkladem pro opodstatnění postupu dle ustanovení §243 odst. 4 ZP. Výše uvedeným se obecné soudy řádně zabývaly v rámci procesu dokazování, načež dospěly k závěru, že žádná faktická činnost ve prospěch zaměstnavatele vykonávána nebyla a uzavřená smlouva byla toliko simulovaným právním úkonem, na jehož základě byly ze strany zaměstnavatele bezdůvodně vypláceny peněžní prostředky. Dle náhledu Ústavního soudu se soudy obecné případem řádně zabývaly a své závěry také přiléhavě odůvodnily. Závěrem lze pak jen poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu