ECLI:CZ:US:2011:4.US.183.09.1
sp. zn. IV. ÚS 183/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky NA Design Company a. s., se sídlem Radlická 2485/103, Praha 5, zastoupené JUDr. Janou Hejlovou, advokátkou, se sídlem Kotlářská 904/47, Brno-Veveří, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně č. j. 1 Afs 134/2008-113 ze dne 22. 10. 2008, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 142/2006-72 ze dne 19. 6. 2008 a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. 3496/06/FŘ 120 ze dne 6. 3. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 26. 1. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná tak, aby splňovala podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů a orgánu daňové správy (konkrétně finančního ředitelství), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní subjektivní práva garantovaná jí zejména článkem 36 a článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále byl podle stěžovatelky porušen princip omezení státní moci ve smyslu článku 2 odst. 3 Ústavy (resp. článku 2 odst. 2 Listiny) a ve svém důsledku i ve smyslu článku 11 odst. 5 Listiny. Závěry všech v záhlaví jmenovaných institucí jsou podle stěžovatelky v rozporu i s důkazními prostředky i s východisky ustálené judikatury. Předmětem ústavní stížnosti stěžovatelky (jež je svým rozsahem značně nadprůměrná, když ovšem na druhou stranu postrádá hlubší ústavněprávní argumentaci - je totiž koncipována jako kompilát dosavadních podání stěžovatelky a obsáhlých citací odůvodnění napadených rozhodnutí, doplněných toliko o jakési "glosy" stěžovatelky) je její polemika o tom, zda kompozitní součástky, které dodala společnosti Moravan - Aeroplanes, a. s. (později úpadci), byly dílem dokončeným či nedokončeným. Správní soudy (jakož i orgány daňové správy) přitom po zhodnocení důkazních prostředků (mimo jiné samotné smlouvy o dílo uzavřené mezi stěžovatelkou jako zhotovitelem a společností Moravan - Aeroplanes, a. s., jako objednatelem a předávacího protokolu) dospěly k závěru, že stěžovatelka řádně nezaúčtovala do příslušného zdaňovacího (účetního) období výnosy z tohoto projektu (t. j. nebylo zaúčtováno uskutečněné zdanitelné plnění - nebyl vystaven daňový doklad); z uvedené zakázky byla zaúčtována toliko částka 395.765,50,- Kč, a to jako nedokončená výroba - stěžovatelka tak vykázala za příslušné období daňový základ ve výši 0,- Kč. Tímto postupem se podle ústavní stížností napadených rozhodnutí dopustila zkrácení příjmů ve výši 1.602.234,- Kč a tím i zkrácení daňové povinnosti. Proto byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmů ve výši 496.620,- Kč.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo orgánů daňové správy, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Naopak; zvláště Nejvyšší správní soud podle mínění Ústavního soudu aplikoval a interpretoval ve věci relevantní právní předpisy, jakož i judikaturu Ústavního soudu, zcela ústavněkonformním způsobem (napravil tak zcela dostatečně případné dílčí nesprávnosti, kterých se krajský soud dopustil).
V obecné rovině lze k tomu v této souvislosti doplnit, že právo ve společnosti existuje proto, aby přinášelo racionální uspořádání vztahů mezi jednotlivci, nikoli proto, aby případné negativní důsledky (společensko-ekonomické) aktivity jednotlivce (jednotlivců) legitimizovalo. Jinak řečeno, právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná. Soudu, jako orgánu státu, tedy jednoznačně přísluší, aby se zabýval otázkou, zda aplikace toho kterého právního regulativu a instrumentarií na jeho základě vytvořených nemůže přinést absurdní důsledky, a v případě, že tomu tak je, aby takovou aplikaci (interpretaci) pomocí redukce ad absurdum odmítl, a aby zvolil výklad, jenž bude v souladu se smyslem a účelem zákona a jenž bude racionální a spravedlivý.
Přitom ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti obsažené plynou mnohé rozpory, které nejenže nekonvenují spravedlivému uspořádání společenských vztahů, ale dokonce i z čistě subjektivního hlediska stěžovatelky si odporují. Stěžovatelka na jedné straně totiž tvrdí, že dílo nebylo dokončeno, na druhou stranu ale sama v ústavní stížnosti připouští, že do konkurzu přihlásila pohledávku podepřenou dokumenty předpokládajícími dokončení díla. V této souvislosti je pak otázkou, zda by takovýto postup (jsou-li tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti pravdivá) naopak nemohl zavdat případné trestněprávní konsekvence.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu