ECLI:CZ:US:2011:4.US.1853.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1853/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, AK se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011 čj. 10 To 239/2011-182 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 12. 2010 čj. 3 T 1/2007-156 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 22. 6. 2011 se J. N., (dále též jen "odsouzený", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu v Příbrami (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 3 T 1/2007.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů nalézacího soudu sp. zn. 3 T 1/2007 a 1 T 98/2009 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 18. 12. 2007 nalézací soud J. N. odsoudil pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 k trestu odnětí svobody ve výměře 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 roků a dále k trestu zákazu činnosti; rozsudek nabyl právní moci dne 26. 2. 2008.
Dne 12. 11. 2009 nalézací soud J. N. odsoudil pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 k peněžitému trestu ve výši 10.000 Kč pro skutek, který spáchal (v září 2008) ve zkušební době podmíněného odsouzení; tento rozsudek vešel v právní moc dne 27. 1. 2010.
Dne 13. 12. 2010 nalézací soud ve veřejném zasedání rozhodl, že odsouzený vykoná trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců uložený mu rozsudkem nalézacího soudu ze dne 18. 12. 2007; pro výkon trestu zařadil odsouzeného do věznice s dozorem.
Dne 17. 5. 2011 Krajský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") stížnost odsouzeného proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 13. 12. 2010 zamítl jako nedůvodnou.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že ve zkušební době podmíněného odsouzení vedl řádný život a nejednal v rozporu se zákonem, pouze v jednom případě měl jet motorovým vozidlem po vedlejší komunikaci - polní cestě. Uložený peněžitý trest 10.000 Kč zaplatil a pokládal věc za vyřízenou. Z účasti na veřejném zasedání u nalézacího soudu dne 13. 12. 2010 se telefonicky s ohledem na svůj zdravotní stav omluvil a k dotazu, zda jeho účast je nutná, mu bylo sděleno, že nikoliv; vůbec ho nenapadlo, že by tato neúčast u soudu pro něj mohla mít takové tíživé dopady; za takové situace nalézací soud neměl rozhodovat a měl ho upozornit na možnost zvolit si obhájce. Mechanické pojetí přeměny podmíněného trestu na trest nepodmíněný bylo dle jeho názoru závažným pochybením soudu, který jej nevyslechl a neopatřil si podklady pro rozhodnutí a vyšel pouze z toho, že v době podmíněného odsouzení se měl dopustit dalšího skutku, který byl shledán trestným činem, a za to pak odsouzen. Rozhodnutí nalézacího soudu po doručení v afektu roztrhal, neboť je považoval za nespravedlivé; to však nic nemění na skutečnosti, že nalézací soud si měl opatřit podklady pro své rozhodnutí a jej vyslechnout. Takto bylo porušeno právo účastnit se jednání v jeho věci. Závěrem uvedl, že napadená rozhodnutí obecných soudů byla v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména pak článkem 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. "Do činnosti soudu se vloudil přepjatý formalismus a z toho důvodu nesprávná aplikace práva, která je v rozporu s naším ústavním pořádkem."
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval důvody vedoucí k závěru, že odsouzený v průběhu zkušební doby nevedl řádný život. Na svém právu na obhajobu odsouzený nebyl nijak zkrácen, neboť k veřejnému zasedání byl řádně předvolán, o předmětu jednání vyrozuměn a bylo pouze na jeho uvážení, zda se veřejného zasedání zúčastní či nikoliv. Z pohledu soudu nebyla jeho přítomnost při veřejném zasedání nutná, o čemž byl rovněž při telefonickém kontaktu informován. Zájem zúčastnit se veřejného zasedání odsouzený neprojevil, naopak souhlasil s konáním jednání bez jeho přítomnosti. Ve zvoleném postupu soud neshledává žádné porušení právních předpisů, včetně práv zaručených odsouzenému Listinou.
V replice k vyjádření nalézacího soudu odsouzený uvedl, že si nebyl vědom toho, že mu dávno po skončení lhůty podmíněného odsouzení mohl být přeměněn trest podmíněný na nepodmíněný. Poukázal na své osobní poměry, tj. na skutečnost, že je invalidní důchodce, pomáhá svým starým rodičům a plní vyživovací povinnost k nezletilému, a na komentářovou literaturu k ustanovení §83 odst. 1 tr. zákoníku, a na nedostatky dokazování v řízení ve věci nalézacího soudu sp. zn. 1 T 98/2009, vedoucí k jeho odsouzení ve zkušební době.
IV.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího i stížnostního soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají (obdobně ani samotný průběh řízení nezakládá jakékoliv pochybnosti o jeho spravedlivosti). Z toho důvodu postačí na obsah jejich odůvodnění coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR).
K základnímu právu na obhajobu Ústavní soud připomíná, že stěžovatel je osobou pravomocně již odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu, jejichž součástí jsou i práva obhajoby, tedy musely být uplatňovány primárně v řízeních, ve kterých byl obviněn z trestných činů, a to do doby, kdy bylo o jeho obvinění s konečnou platností rozhodnuto. V řízení o přeměně podmíněného odsouzení (rozhodnutím, že se podmíněně odložený trest vykoná podle ustanovení §83 odst. 1 tr. zákoníku) se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). I když práva obhajoby zakotvená v článku 40 odst. 3 Listiny, resp. článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, nenaznačují, ve kterém stadiu trestního řízení se aplikují, a ponechávají proto v tomto směru prostor pro interpretaci, Ústavní soud je toho názoru (též s ohledem na znění §2 odst. 13 a §12 odst. 10 tr. řádu), že ústavně zakotvená práva obhajoby je nezbytné uplatňovat i v řízení o osvědčení podmíněně odsouzeného, resp. o přeměně trestu dle ustanovení §83 tr. zákoníku.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že znění ani účel článku 40 odst. 3 Listiny, resp. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, nebrání obviněnému vzdát se výslovně nebo mlčky některé ze záruk spravedlivého procesu. Avšak má-li být takové vzdání se práva účinné pro účely Listiny, resp. Úmluvy, musí být jednoznačné, dobrovolné, a splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva." Předtím, než z chování obviněného může být vyvozeno, že se mlčky vzdal některé ze záruk spravedlivého procesu, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednáním může mít (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 9. 2009, odst. 76 a násl., stížnost č. 7025/04, dostupný na http://www.echr.coe.int).
Ve světle výše uvedeného je vzhledem k průběhu řízení zjištěného z obsahu vyžádaného spisu zřejmé, že nevyužití práva na obhajobu v řízení o rozhodnutí, že se podmíněně odložený trest vykoná, nelze přičítat obecným soudům, nýbrž stěžovateli samotnému.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu