ECLI:CZ:US:2011:4.US.1866.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1866/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2011 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti OPZ PLUS, a. s., se sídlem Hradební 3, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, AK Kroftova 1, 150 00 Praha 5, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2011 č. j. 4 Aps 3/2010-354 a Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009 č. j. 5 Ca 230/2007-262 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů v její správní věci s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo zakotvené v článku 38 odst. 2 Listiny.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 230/2007 zjistil Ústavní soud, že tento soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2009 č. j. 5 Ca 230/2007-262 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž měl soud žalovanému Katastrálnímu úřadu pro hl. m. Prahu zakázat pokračovat v porušování jejího práva tím, že jako vlastníci v rozsudku uvedených nemovitostí jsou zapsány katastru nemovitostí společnosti G.E.N., a. s. a Odborový svaz UNIOS, a dále žalovanému přikázat obnovení stavu před tímto zásahem, tj. zapsat stěžovatelku jako vlastníka předmětných nemovitostí. Soud vysvětlil, že zrušením pravomocného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem, jímž bylo určeno vlastnické právo stěžovatelky k předmětným nemovitostem a na tomto základě záznamem zapsáno do katastru nemovitostí, přestal existovat zákonný podklad pro tento zápis, a proto katastrální úřad záznamem obnovil právní stav existující před tímto rozsudkem, tj. do katastru zapsal původní vlastníky nemovitostí společnosti G.E.N., a. s., a Odborový svaz UNIOS. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2011 čj.4 Aps 3/2010-354 stěžovatelčinu kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Doplnil, že zrušovací rozsudek dovolacího soudu má povahu listiny ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, na základě které lze formou záznamu provést zápis o vzniku vlastnického práva.
Stěžovatelka namítá, že zrušující rozsudek Nejvyššího soudu není listinou způsobilou k provedení záznamu do katastru nemovitostí; za takto nezpůsobilou listinu ji považoval i sám Nejvyšší soud, protože jej nezaslal katastrálnímu úřadu, jak mu jinak ukládá ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. Z ustanovení §243d odst. 2 o. s. ř. stěžovatelka dovozuje, že zrušovací rozsudek nevyvolává žádné účinky vůči ní, protože nebyla účastníkem dovolacího řízení. Upozorňuje, že vlastnické právo k dotčeným nemovitostem nenabyla na základě zrušeného rozsudku odvolacího soudu, nýbrž již dříve vložením předmětných nemovitostí do jejího základního kapitálu Fondem národního majetku na základě privatizačního projektu. Stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že se odmítl zabývat její včas uplatněnou námitkou, dle které vlastnické právo k budovám čp. 761 a 766 ve prospěch společnosti G.E.N., a. s., katastrální úřad nezapsal ani v řízení Z-39854/2003-101, jak je uvedeno ve výpisu z katastru nemovitostí, ani v řízení Z-61099/2005, jak shledal městský soud; stěžovatelka má za to, že vlastnické právo lze zapsat jen k nemovitostem, které byly předmětem řízení u katastrálního úřadu. Poukazuje též na skutečnost, že vlastnické právo bylo zpětně zapsáno ve prospěch již neexistující společnosti G.E.N., a. s., čímž bylo stěžovatelce znemožněno účinně hájit svá práva, protože pasivně legitimovaným v řízení o určovací žalobě může být pouze existující subjekt. Doplňuje, že s těmito nemovitostmi může nakládat pouze správkyně konkursní podstaty a nikoli společnost G.E.N., a. s.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Žádné z těchto pochybení však nebylo shledáno, poněvadž námitky obsažené v ústavní stížnosti nejsou důvodné z hlediska zachování zákonnosti, tím méně pak lze jimi doložit porušení ústavnosti. Posouzení zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu jako listiny způsobilé k provedení záznamu bylo obecnými soudy racionálně a přesvědčivě zdůvodněno. Stěžovatelka zapomíná, že poté, kdy nabyla předmětné nemovitosti na základě privatizačního projektu do svého vlastnictví, se jejich vlastnictví zbavila, a to jako zakladatelka právní předchůdkyně společnosti G.E.N. prohlášením ze dne 22. 3. 1995, jímž tyto nemovitosti vložila do jejího základního jmění (srov. č. l. 20 spisu). Skutečnost, že vlastnické právo bylo zpětně zapsáno ve prospěch společnosti, která již neexistuje, neznamená neřešitelný problém při domáhání se určení stěžovatelčina vlastnického práva soudní cestou, neboť platí, že tak lze činit vůči právnímu nástupci zaniklé společnosti; ten je znám (srov. č. l. 185 spisu). Prohlášení konkursu má za následek toliko ztrátu dispozičních práv k majetku úpadce zahrnutému v konkursní podstatě, nikoli pozbytí vlastnického práva k němu a jeho přechodu na správce konkursní podstaty. Ačkoli po prohlášení konkursu na majetek stěžovatelky vstoupila do odvolacího řízení o stěžovatelčině určovací žalobě správkyně konkursní podstaty na místo stěžovatelky, neznamená to, že by se snad v řízení přestalo rozhodovat o právech a povinnostech stěžovatelky a že by výsledek řízení neměl mít dopad do jejího právního postavení.
Stěžovatelce nelze upřít oprávněnost výtky, že Nejvyšší správní soud se měl zabývat její stížnostní námitkou nesprávnosti skutkových zjištění ohledně řízení, v němž došlo k zápisu vlastnického práva k budovám č. p. 761 a č. p. 766 ve prospěch původních vlastníků, poněvadž stěžovatelka tuto námitku uplatnila včas ve své kasační stížnosti (srov. č. l. 219 spisu). Údaj dostupný z katastru nemovitostí, dle kterého k zápisu došlo v řízení Z-39854/2003-101, ani zjištění soudů, že zápis byl proveden v řízení Z-61099/2005 - dle dostupného spisového materiálu - nejsou správné, přičemž nelze ani zjistit, v jakém řízení se tak stalo. To však nic nemění na tom, že zápis byl proveden na základě způsobilé listiny a ve prospěch správně určených osob.
Vzhledem k tomu, že postupem a rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu