ECLI:CZ:US:2011:4.US.1871.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1871/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky G & C Partner, spol. s r.o., se sídlem v Olomouci, Holická 49, zastoupené JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Bílovci, Wolkerova 1140/2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2395/2009-86 ze dne 5. dubna 2011, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 66 Co 1030/2008-64 ze dne 26. února 2009 a proti usnesení Okresního soudu v Bruntále č. j. 31 E 653/2008-47 ze dne 2. září 2008, spojené s návrhem na zrušení ust. §335 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích základních práv zaručených čl. 1 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. S ústavní stížností spojila stěžovatelka návrh na zrušení ust. §335 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "občanský soudní řád").
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 31 E 653/2008 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Bruntále usnesením č. j. 31 E 653/2008-47 ze dne 2. září 2008 zastavil řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti zahájené na návrh stěžovatelky proti povinnému RUCHSTAV HOLDING a.s. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 66 Co 1030/2008-64 ze dne 26. února 2009 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 20 Cdo 2395/2009-86 ze dne 5. dubna 2011 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně předmětné řízení nesprávně zastavil s odvoláním na ustanovení §335 občanského soudního řádu s tím, že z povahy dražebního řízení vyplývá, že není možné vést několik samostatných řízení na tutéž nemovitost a že návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí podaný poté, co jiné usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí už nabylo právní moci, je s ohledem na §335 odst. 2 občanského soudního řádu nepřípustný. Odvolací soud pak usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když pouze pozměnil argumentaci soudu prvního stupně tak, že z povahy řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti nelze vést více takovýchto řízení ve vztahu k téže nemovitosti. Dovolací soud v napadeném usnesení neakceptoval důvodné námitky stěžovatelky a svou argumentaci založil na tvrzení, že již dříve v obdobných věcech zaujal stanovisko, ze kterého Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí vycházel a není tedy důvodu, pro který by mělo být napadené usnesení zrušeno či změněno.
K návrhu na zrušení ust. §335 odst. 2 občanského soudního řádu stěžovatelka uvádí, že povinnost obecných soudů aplikovat ust. §335 odst. 2 občanského soudního řádu v situacích, kdy proti povinnému subjektu je nařízena exekuce vedená soudním exekutorem a oprávněný se domáhá prodeje nemovitosti formou výkonu rozhodnutí, a touto aplikací je vyloučeno byť jen samotné nařízení výkonu rozhodnutí (tedy nikoli jen jeho samotné provedení), vede k diskriminaci strany navrhující výkon rozhodnutí oproti straně, která se rozhodla vymáhat své nároky prostřednictvím exekutora.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Interpretace podústavního práva je svěřena obecným soudům a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Protiústavnost v záhlaví citovaných rozhodnutí se nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodného zákonného ustanovení se nedotýká některého ze základních a ústavním pořádkem chráněných práv stěžovatelky, zda je předvídatelný a rozumný, zda odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe a zda není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Při posouzení hlediskem výše uvedených kritérií ústavní stížností napadená rozhodnutí obstojí.
K tomu je nutné zdůraznit, že svými námitkami stěžovatelka otevřela pouze otázku interpretace a aplikace podústavního práva, která, jak je uvedeno výše, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
Stěžovatelkou zpochybňovaná interpretace a aplikace ust. §§335 občanského soudního řádu již byla předmětem rozhodování Nejvyššího soudu. Ústavní soud jeho již ustáleným závěrům, respektovaným v záhlaví citovanými rozhodnutími, nemá z ústavního hlediska co vytknout.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, stejně jako s ní spojený návrh na zrušení ust. §335 odst. 2 občanského soudního řádu, který je návrhem pouze akcesorickým, a musí tak sdílet osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu