ECLI:CZ:US:2011:4.US.1899.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1899/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti TOS ZNOJMO, akciová společnost, se sídlem Moravské náměstí 4, 602 00 Brno, zastoupené Mgr. Šmidákovou Lucií, advokátkou, AK Moravské náměstí 4, 602 00 Brno, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 č.j. 20 Cdo 1219/2010-71 a Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009 č. j. 20 Co 1087/2008-52 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů v její věci s tím, že jimi bylo dotčeno její právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na účinné opravné prostředky zakotvené v článku 13 Úmluvy.
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 19. 5. 2008 č. j. 101 Nc 1015/2008-9 nařídil exekuci na majetek stěžovatelky mj. na základě vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2007 č.j. 17 Co 364/2005-201 k vymožení smluvní pokuty ve výši 318.500 Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 137.709,65 Kč. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 10. 2009 č. j. 20 Co 1087/2008-52 tento výrok změnil tak, že se exekuce pro smluvní pokutu ve výši 318.500 Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 136.588 Kč nařizuje podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2008 č. j. 17 Co 2/2008-227; v části výroku, jímž byla nařízena exekuce pro částku 1.121,65 Kč, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh zamítá. Konstatoval, že původní exekuční titul byl sice Nejvyšším soudem zrušen, avšak ke dni upřesnění návrhu na nařízení exekuce oprávněnou byl již nahrazen novým vykonatelným rozsudkem tak, jak bylo uvedeno v měnícím výroku tohoto rozsudku, a tedy ke dni podání upřesňujícího návrhu byly naplněny rozhodné skutečnosti pro nařízení exekuce. K námitce stěžovatelky, že k vymožení plnění z tohoto rozsudku bylo již také zahájeno další exekuční řízení, uvedl, že bylo zahájeno později, a proto v něm soud bude muset přihlédnout k překážce litispendence. Dovolání stěžovatelky - nesprávně odvolacím soudem poučené o jeho přípustnosti - Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 4. 2010 č.j. 20 Cdo 1219/2010-71 odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že se necítil být vázán návrhem oprávněné, neboť změnil výrok rozhodnutí soudu prvního stupně bez dalšího a aniž by to oprávněná žádala, čímž překročil zákonem stanovenou pravomoc odvolacího soudu a vydal rozhodnutí, které nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud měl z důvodu uplatněné námitky litispendence návrh na nařízení exekuce zamítnout.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka ve věci podala ex lege nepřípustné dovolání, což by za normálního běhu okolností mělo za následek částečnou opožděnost ústavní stížnosti. Avšak vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla odvolacím soudem nesprávně poučena o přípustnosti dovolání, Ústavní soud i ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Exekučnímu řízení je vlastní vyšší míra formalismu, a proto odvolací soud pochybil, jestliže namísto zastavení řízení dle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. z vlastní iniciativy změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci nařídil na základě skutečně vykonatelného rozhodnutí, byť oprávněná výkon tohoto rozhodnutí nežádala. Nicméně Ústavní soud posuzuje rozhodnutí obecných soudů nikoli z hlediska zákonnosti, ale pod zorným úhlem ústavnosti, tedy zkoumá, zda dotčeným rozhodnutím bylo reálně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Žádný hmatatelný dopad v tomto směru Ústavní soud neshledal. S ohledem na existenci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu výkon téhož rozhodnutí v paralelně běžícím řízení nebude moci být realizován.
Také ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze shledat ústavní stížnost návrhem, jemuž by mohlo být vyhověno. Dovolací soud nemohl rozhodnout - vzdor předcházejícímu (nesprávnému) poučení odvolacího soudu - jinak, než odmítnutím ex lege nepřípustného dovolání, a to právě z důvodů, které ve stěžovaném usnesení podrobně traktoval.
Z vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu