ECLI:CZ:US:2011:4.US.191.11.1
sp. zn. IV. ÚS 191/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti Hotel - restaurace zámek Zdíkov, s. r. o., se sídlem 384 72 Zdíkov 1, zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, AK se sídlem Pražská 140, 261 01 Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2010 čj. 11 C 115/2009-79 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též jen "soud") vydaného v řízení o zaplacení částky 9 661,68 Kč.
Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že žalobce Ochranná organizace autorská - Sdružení autorů děl výtvarných umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, o. s., se domáhal po stěžovatelce zaplacení žalované částky s poukazem na to, že užila autorská díla spravovaná žalobcem neoprávněně, neboť prostřednictvím televizních přijímačů umístěných na pokojích ubytovacího zařízení zpřístupňovala hostům v období od 1. 11. 2006 do 18. 5. 2008 televizní vysílání bez uzavřené licenční smlouvy. Krajský soud v Českých Budějovicích po provedeném dokazování a po posouzení §18 odst. 3 a §23 autorského zákona (č. 121/2000 Sb.), ustanovení čl. 11 odst. 1 písm. ii/ a odst. 2 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl (vyhl. MZV č. 133/1980 Sb., dále jen "Bernská úmluva") a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 2277/2007) dospěl k závěru o aplikační přednosti Bernské úmluvy před vnitrostátními předpisy, žalobě vyhověl co do částky 5 797 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a ve zbytku, tj. co do částky 3 864,68 Kč, žalobu zamítl (výrok II.) z důvodu promlčení.
Stěžovatelka s rozhodnutím soudu nesouhlasila a namítla, že Bernskou úmluvu nelze aplikovat, neboť čl. 10 Ústavy dává aplikační přednost pouze těm smlouvám, které ratifikoval Parlament. Podle pojmenování a označení tohoto orgánu má stěžovatelka za to, že ústavodárce měl na mysli Parlament České republiky, nikoliv parlament v obecném vymezení zákonodárného sboru, z čehož vyplývá, že mezinárodní smlouvy dříve přijaté Federálním shromážděním nebo Českou národní radou přednost před vnitrostátními předpisy přednost nemají. Pro případ, že by Bernská úmluva byla aplikovatelná, stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, jak úmluvu aplikoval krajský soud. Vyjádřila přesvědčení, že při přímé aplikaci mezinárodní smlouvy mají být dodržována pravidla a meze, které lze analogicky dovodit z pravidel pro přímou aplikaci netransponovaných směrnic ES, v této souvislosti poukázala na rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Ratti a Pfeifer a další a uzavřela, že cílem přímé aplikace mezinárodní smlouvy je ochrana jednotlivce proti případnému omezování jeho práv ze strany veřejné moci, a nikoliv zvýhodňování jednoho soukromoprávního subjektu proti druhému.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
S ohledem na výši žalované částky a též s přihlédnutím k rozsahu, ve které bylo žalobě vyhověno, považoval Ústavní soud za vhodné připomenout, že rozhodnutími obecných soudů o věcech tzv. objektivně bagatelního významu se ve své rozhodovací praxi zabývá dlouhodobě. V řadě svých rozhodnutí dal zřetelně najevo, že jednostupňové soudnictví o těchto věcech nevybočuje z ústavních mezí a že i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegatio iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 101/01, publ. in Sb. n. u., sv. 22 str. 387, sp. zn. III.ÚS 404/04, Sb. n.u., sv. 3, str. 421 či usnesení sp. zn. IV.ÚS 336/02, III.ÚS 298/02, III.ÚS 2097/08 a II.ÚS 2538/09 a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud odmítal z důvodu jejich zanedbatelnosti, resp. zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 185/98).
Těmto východiskům korespondoval i názor, že při vyloučení přezkumu takových rozhodnutí ve druhé instanci obecného soudu by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního, nicméně Ústavní soud připustil, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení III.ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). O tom, že taková byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně pojednal (např. nález sp. zn. III.ÚS 173/02, Sb. n. u. sv. 28 str. 95, III.ÚS 150/03, tamtéž sv. 31 str. 149, I.ÚS 3143/08, sv. 52 str. 583, I.ÚS 1980/08, tamtéž sv. 52 str. 3, I.ÚS 1744/10).
V projednávaném případě Ústavní soud neshledal extrémní vybočení ze standardů pro postup při zjišťování skutkového stavu, který ostatně stěžovatelka ani netvrdila, ani při jeho právním hodnocení, jež naopak zpochybněno bylo. K námitce stěžovatelky o nemožnosti aplikace Bernské úmluvy z důvodu nedostatku její ratifikace Parlamentem, za který, tak jak je v čl. 10 Ústavy označen, je dle stěžovatelky třeba považovat pouze Parlament České republiky, je třeba uvést, že její výklad není správný. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v citovaném článku Ústavy je třeba výraz a pojem "Parlament" (s velkým písmenem P) chápat a interpretovat nejen jako Parlament České republiky, ale i jeho předchůdce na území České republiky či bývalého Československa [srov. nález I.ÚS 250/06 publ. in Sb. n. u. sv. 48 str. 195 (201) a řada dalších, též J. Malenovský, Postavení mezinárodních smluv o lidských právech v českém právu po 1. červnu 2002, Právník, č. 9/2002 s. 924]; opačný výklad by vedl k absurdním důsledkům; režimu čl. 10 Ústavy ve znění účinném od 1. 6. 2002 by při takovém výkladu nepodléhaly např. i některé nejvýznamnější smlouvy o lidských právech (srov. i Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J. Ústava České republiky-komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 81). K ostatním námitkám stěžovatelky je třeba dodat, že postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích nelze vytknout žádný exces svědčící o svévoli v rozhodování; právní závěry tímto soudem v projednávané věci přijaté byly v odůvodnění stěžovaného rozsudku přiměřeným a ústavně konformním způsobem vyloženy. Skutečnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
Pro uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu