ECLI:CZ:US:2011:4.US.2063.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2063/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti RZA Solutions Czech, s. r. o., se sídlem U Zvonařky 994, 120 00 Praha 2, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, AK se sídlem Příkop 6, 602 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2011 čj. 69 Co 115/2011-50 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2011 čj. 23 C 360/2009-42 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl odmítnut její odpor proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2010 čj. 23 C 360/2009-10.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 23 C 360/2009 vyplynulo, že soud vyhověl žalobě obchodní společnosti COPIA Liberec, s. r. o., a platebním rozkazem ze dne 4. 3. 2010 čj. 23 C 360/2009-10 uložil žalované stěžovatelce, aby žalobkyni zaplatila částku 54 442,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 22 772,- Kč; platební rozkaz obsahoval poučení o možnosti podat proti němu odpor ve lhůtě 15 dnů. Obvodní soud doručil předmětný platební rozkaz společně s žalobou a usnesením podle ustanovení §114b o. s. ř. dne 22. 4. 2010 do datové schránky stěžovatelky (č.l.10 verte). Následující den stěžovatelka požádala o opětovné doručení žaloby s odůvodněním, že její zobrazení z datové schránky nebylo úplné. Obvodní soud žádosti vyhověl a kopii žaloby zaslal právnímu zástupci stěžovatelky na jeho e-mailovou adresu (č.l. 17 a 24). Dne 24. 5. 2010 podala stěžovatelka vyjádření k žalobě s návrhem na její zamítnutí. V reakci na toto vyjádření soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 upozornil právního zástupce stěžovatelky, že předmětný platební rozkaz nabyl právní moci a vykonatelnosti dnem 8. 5. 2010, neboť proti němu nebyl podán odpor (č.l. 26).
Stěžovatelka s tvrzením, že jí žádný platební rozkaz nebyl doručen, podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu - doručení předmětného platebního rozkazu, příp. nařízení ústního jednání ve věci, který Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2011 čj. 35 UL 2/2011-8 zamítl. Dne 3. 2. 2011 stěžovatelka podala proti předmětnému platebnímu rozkazu odpor, včetně vyjádření k věci samé (č.l.38), který Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako opožděně podaný. Soud vzal za prokázané doručení předmětného platebního rozkazu dnem 22. 4. 2010 a k uplatněným námitkám stěžovatelky vyložil, že z žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze vyvodit, že by (současné) nedoručení žaloby spolu s platebním rozkazem suspendovalo běh lhůty k podání odporu proti (doručenému) platebnímu rozkazu. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soud I. stupně potvrdil. Odvolací soud si shodně s nalézacím soudem povšiml, že stěžovatelka ve své žádosti ze dne 23. 4. 2010 nezpochybnila doručení platebního rozkazu ani výzvy ve smyslu §114b o. s. ř., na kterou ve lhůtě reagovala. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu o běhu lhůty k podání odporu bez ohledu na současné doručení či nedoručení žaloby a námitky stěžovatelky v tomto směru označil za neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatelka předestřela Ústavnímu soudu obsahově prakticky totožnou argumentaci, jako před obecnými soudy a jejich právnímu názoru stran doručení žaloby společně s platebním rozkazem oponovala. Uvedla, že nemůže objektivně prokázat, že jí nebyl platební rozkaz doručen, a proto jeho nedoručení nenamítá; setrvala však na názoru, že pokud jí dosud nebyla řádným zákonným způsobem doručena žaloba, nemohla uplynout lhůta pro podání odporu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že s ohledem na své postavení není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, či obecně podávat výklad norem jednoduchého práva.
Podstatu stěžovatelčiny ústavní stížnosti představoval nesouhlas s interpretací příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy však zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Ústavní soud neinterpretuje podústavní normy, meze jeho přezkumu jsou v případě výkladu norem jednoduchého práva obecnými soudy vymezeny tak, že do jejich rozhodovací činnosti zasahuje jen tehdy, jedná-li se o interpretaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou, či v důsledku přepjatého formalismu extrémně rozpornou s principy spravedlnosti. Právní názor, jenž byl obecnými soudy v dané věci uplatněn, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze. Ústavní soud jej proto respektoval a na jednotlivé námitky stěžovatelky podrobněji nereagoval, neboť bylo zjevné, že jsou opakováním argumentace předestřené obecným soudům, které se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí přiměřeným způsobem vypořádaly. V situaci, kdy stěžovatelka v ústavní stížnosti navíc výslovně uvedla, že nedoručení platebního rozkazu nezpochybňuje (bez ohledu na důvody, které ji k tomu vedly), ani jinak činit nemohl.
K namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud tak již jen pouze konstatoval, že práva jimi garantovaná stěžovatelce odepřena nebyla, neboť byla od počátku jedním z účastníků řízení a svá procesní práva realizovala; opak ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdila.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. září 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu