ECLI:CZ:US:2011:4.US.2166.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2166/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. Ž., právně zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hradec Králové, Dukelská 15, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 2. února 2009, č.j. 9 Afs 37/2008-118, Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2010, č.j. 9 Afs 61/2010-215, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 2011, č.j. 30 Af 54/2010-265, a, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví a na stanovení daně jen na základě zákona, zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce, právo na právní jistotu, zásada předvídatelnosti práva a právo na spravedlivý proces.
Platebním výměrem Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. listopadu 2005, č.j. 94792/05/273910/5424, byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit částku 429.000,- Kč jako nedoplatek na DPH za zdaňovací období květen 2000. Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 21. listopadu 2006, č. 1950/130/2006-ŠK, zamítlo. Stěžovatelka podala správní žalobu, které Krajský soud v Hradci Králové, rozsudkem ze dne 19. února 2008, č.j. 30 Ca 5/2007-51, vyhověl a napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí finančního úřadu, zrušil, a to z důvodu marného uplynutí preklusivní lhůty k vyměření daně. Současně věc finančnímu ředitelství vrátil k dalšímu řízení. Finanční ředitelství v Hradci Králové rozsudek napadlo kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. února 2009, č.j. 9 Afs 37/2008-118, zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k novému řízení a rozhodnutí. Následně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. března 2010, č.j. 30 Ca 5/2007-141, správní žalobu stěžovatelky zamítl. O kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č.j. 9 Afs 61/2010-215, jímž rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Poté rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem ze dne 29. dubna 2011, č.j. 30 Af 54/2010-265, jímž správní žalobu stěžovatelky opět zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti poslednímu rozhodnutí krajského soudu již neexistuje možnost podat kasační stížnost (§104 s.ř.s.), mimo části týkající se nahlížení do spisů. Současně proto v ústavní stížnosti napadla i ty rozsudky Nejvyššího správního soudu, jimiž byla posouzena otázka prekluze práva vyměřit daň. Stěžovatelka uvedla, že otázka prekluze nebyla ani správními soudy vykládána jednotně, a tuto nejednotnost jí nelze klást k tíži. V projednávané věci přitom nebyl jednotný přístup k interpretaci plné moci, kterou poskytla daňovému poradci. Jak stěžovatelka, tak i její zástupce tuto považovali za plnou moc omezenou, z čehož plynula povinnost doručovat příslušná rozhodnutí jak zvolenému zástupci, tak i přímo stěžovatelce. Pokud se tak nestalo, došlo nedoručením přímo stěžovatelce k prekluzi práva na vyměření daně. Za další zásadní otázku stěžovatelka považuje prekluzi práva vyměřit doplatek daně z důvodu skutečného zahájení daňové kontroly. Stěžovatelka má za to, že daňová kontrola byla zahájena v roce 2002, soudy však vycházely ze zahájení kontroly až v roce 2003, prekluze tedy měla nastat až 31. prosince 2006. Podle stěžovatelky však zahájení kontroly v roce 2003 bylo pouze formální. Nejvyšší správní soud přitom konstatoval, že sice byly použity informace ze šetření v roce 2002, nejednalo se však o daňovou kontrolu, ale o místní šetření konané na základě dožádání Finančního úřadu v Hustopečích, týkající se jiných obchodních vztahů stěžovatelky. Stěžovatelka je však přesvědčena, že s ohledem na charakter šetření je tento úkon třeba považovat za relevantní pro posouzení doby zahájení daňové kontroly. Stěžovatelka poukázala i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07.
Stěžovatelka rovněž namítala nepodloženost tvrzení obecných soudů, které její jednání označily za neobezřetné a nahrávající podvodným plněním, neboť nepřijala žádná adekvátní opatření. Stěžovatelka k tomu uvedla, že její jednání bylo běžné, neodporovalo ani tehdejším zvyklostem ani právnímu řádu České republiky. Poznamenala, že podnikatelské prostření nebylo dostatečně kultivované a samo placení faktur bezhotovostním způsobem nezajištovalo bezproblémové obchodování. K tomu Ústavnímu soudu předložila řadu dokladů týkajících se jejího obchodního případu. Z nich má být patrné, proč považovala hotovostní platby, a to i vysokých částek, za legální způsob zajištění platby, a proto i v projednávaném případě proběhla platba tímto způsobem. S ohledem na uvedené okolnosti navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Af 54/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedla, v čem měl citovaný zásah spočívat. V ústavní stížnosti stěžovatelka zopakovala námitky, které uplatnila již v předchozích procesních nástrojích, jichž v průběhu správního soudního řízení využila.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu krajského soudu Ústavní soud zjistil chronologii správního soudního řízení a seznámil se s podáními účastníků řízení (kasační stížnosti i repliky). Z uvedeného je patrné, že soudy se výše uvedeným postupem zabývaly veškerými předloženými tvrzeními a posuzovaly argumentaci týkající se jak prekluze práva na doměření daně, tak i charakteru plné moci stěžovatelky. První rozhodnutí krajského soudu přitom vycházelo z mylné interpretace použitého judikátu Nejvyššího správního soudu, což napravil Nejvyšší správní soud v řízení o první kasační stížnosti. Krajský soud se následně zabýval správní žalobou v plném rozsahu, přičemž dospěl k závěru, že správní žaloba nebyla podána po právu a tuto zamítl. Stěžovatelka podala kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl napadeným rozsudkem. V něm své řízení uzavřel tím, že kasační stížnost stěžovatelky není důvodná, napadené řízení Krajského soudu v Hradci Králové však bylo zatíženo vadou, k níž byl Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Vytčenému pochybení (nahlížení do správního spisu) se věnoval Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozsudku a správní žalobu zamítl.
Rozsudek krajského soudu z 29. dubna 2011, který nabyl právní moci dne 25. května 2011, napadla stěžovatelka v kasační stížnosti, která však, s ohledem na výše popsaný průběh soudního správního řízení, směřuje nyní výhradně do naposledy projednávaného pochybení týkajícího se nahlížení do správního spisu.
Pokud se týká námitek stěžovatelky, uvedených v ústavní stížnosti, jedná se, jak již konstatováno, o zopakování již užitých námitek, s nimiž se soudy v řízení vypořádaly. Stěžovatelka nepředložila žádnou argumentaci, na jejímž základě by bylo možno konstatovat zásah do jejích zaručených práv. Právo na spravedlivý soudní proces zaručuje každému projednání jeho věci u zákonného soudu a postupem, který je příslušným procesním předpisem upraven. Zakotvuje možnost uplatnit veškeré zákonem stanové nástroje a domáhat se zohlednění všech předložených námitek. Toto právo však nezaručuje, a ani zaručovat nemůže, úspěch v řízení, respektive bezvýhradnou akceptaci požadavků účastníků řízení. V projednávaném případě nedošlo postupem správních soudů k zásahu do tohoto základního práva.
Předmětem správního řízení i následného soudního jednání bylo prověření obchodního případu stěžovatelky. Jak bylo zjištěno, stěžovatelka se stala obětí podvodu, v důsledku čehož jí byla dodatečně stanovena povinnost odvést DPH. S tím však stěžovatelka nesouhlasila. Finanční orgány přitom postupovaly v souladu s příslušnými zákony, tedy v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého jsou daně ukládány podle zákona. Postupem orgánů veřejné moci tedy nedošlo k zásahu do tohoto zaručeného práva.
Námitkou tvrzené prekluze se tedy soudy zabývaly a posoudily ji v souladu s právním řádem, respektive s příslušnou judikaturou. Pokud se týká odkazu stěžovatelky na judikát Ústavního soudu k zahájení daňové kontroly, neshledal ani v tomto ohledu Ústavní soud jeho naplnění. Finanční orgány zahájily daňové řízení způsobem zákonným a v jeho průběhu dospěly k závěrům, sice pro stěžovatelku nepříznivým, nicméně správným.
V souvislosti s nijak neodůvodněným tvrzením stěžovatelky o zkrácení v právu na zákonného soudce, vztáhla stěžovatelka tuto námitku výhradně proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2010, č.j. 9 Afs 61/2010-215. Z ústavní stížnosti však není patrné, v čem by takový zásah měl spočívat. Ze spisu se podává, že jediné pochybnosti o takovém zásahu mohly plynout z faktu, že v prvním řízení o kasační stížnosti uplatnila stěžovatelka námitku podjatosti soudkyně, se kterou měl zástupce stěžovatelky mít, jak sám uvedl, přátelský vztah (č.l. 83, 84). Jak je však ze spisu patrné Nejvyšší správní soud se touto námitkou zabýval a dospěl k závěru, že dotčená soudkyně není vyloučena z projednávání věci (usnesení ze dne 26. května 2008, č.j. Nao 67/2008-96 [9 Afs 67/2008-96]). Předložená námitka tedy byla projednána zcela standardním způsobem. Pokud však stěžovatelka s uvedeným závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, konstatuje Ústavní soud, že nesouhlas sám není způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti. V řízení o druhé kasační stížnosti však žádná námitka předložena ani nebyla, a proto není zřejmé, z čeho stěžovatelka dovozuje tvrzený zásah.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Afs 37/2008-118, a č.j. 9 Afs 61/2010-215, konstatuje Ústavní soud, že obě rozhodnutí měla kasační charakter, tedy nejednalo se o rozhodnutí, jimiž by bylo řízení ukončeno. Ustálená judikatura Ústavního soudu chápe ústavní stížnost směřující proti takovýmto rozhodnutím za nepřípustnou, neboť po vydání kasačního rozhodnutí přísluší účastníkům řízení řada dalších procesních nástrojů (viz např. nález IV. ÚS 290/03 publ. in: N 34/32 SbNU 321). Proto je třeba ústavní stížnost v tomto směru považovat za nepřípustnou dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Pokud se jedná rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, stěžovatelka neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že jeho postupem v její věci došlo k naříkaným zásahům. Soud v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnil. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu