ECLI:CZ:US:2011:4.US.2221.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2221/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. B., zastoupené Mgr. Miroslavem Fotrem, advokátem, AK se sídlem Na Pískách 3275/3, 695 01 Hodonín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2010 čj. 19 Co 464/2009-242, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2009 čj. 30 C 302/2007-205, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 11. 2009 čj. 30 C 302/2007-222, a úkonům provedeným v konkurzním řízení vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 126 K 36/1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu elektronicky dne 31. 7. 2010, řádně doplněnou dne 2. 8. 2010 a dne 22. 9. 2010, se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o neplatnost dobrovolné dražby, navrhla zrušení blíže nespecifikovaných úkonů provedených v konkurzním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 126 K 36/1998 a dále napadla, byť nikoliv petitorně, i sdělení Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, ze dne 19. 9. 2006.
Stěžovatelka stručně zrekapitulovala průběh a výsledky řízení o neplatnosti dobrovolné dražby, ve které byl dne 6. 4. 2004 vydražen soubor nemovitostí sestávající z rodinného domu a dalších tří pozemkových parcel zapsaný na LV č. 1630 pro obec Lužice, k. ú. Lužice u Hodonína u Katastrálního úřadu v Hodoníně (dále jen "předmětné nemovitosti"). Uvedla, že k dražbě došlo v souvislosti s konkurzem prohlášeným dne 25. 8. 1999 na jejího tehdejšího manžela L. B., ve kterém správce konkurzní podstaty zahrnul do konkurzní podstaty úpadce i předmětné nemovitosti. Stěžovatelka tvrdila, že správce tak učinil v rozporu se zákonem č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, neboť bezpodílové spoluvlastnictví manželů bylo za trvání manželství pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně zrušeno a dohodou manželů vypořádáno tak, že předmětné nemovitosti měly zůstat ve výlučném vlastnictví stěžovatelky; tato dohoda však byla vložena do katastru nemovitostí až dne 28. 5. 2004. Správce o této skutečnosti soud neinformoval, v důsledku čehož stěžovatelka nebyla uvědoměna o tom, že má podat proti správci vylučovací žalobu.
S napadenými rozsudky stěžovatelka nesouhlasila a obecným soudům vytkla, že si ve svých tvrzeních odporují. Upozornila, že svoji žalobu nezměnila, ale pouze ji doplnila, a též nenavrhla, aby nemovitosti byly vyňaty z konkurzní podstaty, ale domáhala se pouze dodržení postupu podle příslušných ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, zejména ustanovení §14, §26 odst. 1, 3, §26a odst. 1, 2 a §55 odst. 1. Stěžovatelka vytkla Městskému soudu v Brně, že ji řádně nepředvolal k jednání dne 18. 5. 2009 a dne 23. 7. 2009, a řízení před Krajským soudem v Brně označila za ryze formální; dle jejího mínění se odvolací soud vůbec nezabýval jejími námitkami o totožnosti žaloby, kterou v dubnu 2004 původně podala k Okresnímu soudu v Hodoníně.
Stěžovatelka označila celý průběh konkurzního řízení za nestandardní, včetně dohod, které správce konkurzní podstaty následně uzavřel s vydražiteli předmětných nemovitostí, a navrhla, aby úkony provedené v tomto řízení Ústavní soud zrušil.
II.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 30 C 302/2007, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že stěžovatelka, od počátku řízení zastoupená právním zástupcem advokátem JUDr. I. A. a od 21. 7. 2009 advokátkou JUDr. M. A., se žalobou podanou dne 16. 4. 2004 k Okresnímu soudu v Hodoníně domáhala určení, že veřejná dobrovolná dražba předmětných nemovitostí provedená žalovaným dražebníkem (V. S. M.Group, s. r. o., Zlín) ve prospěch žalovaných vydražitelů (J. a P. L.) je neplatná.
Usnesením ze dne 1. 11. 2007 čj. 6 C 716/2004-116 Okresní soud v Hodoníně vyslovil svou místní nepříslušnost a věc (s veškerou do té doby shromážděnou spisovou dokumentací) postoupil Městskému soudu v Brně, jehož věcnou příslušnost, zpochybněnou právním zástupcem stěžovatelky, potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 2009 čj. Ncp 64/2009-168.
Ve věci samé Městský soud v Brně nařídil jednání dne 18. 5. 2009, kterého se účastnil právní zástupce stěžovatelky (č. l. 177); ten po výzvě soudu podle §118a odst. 1 o. s. ř. výslovně uvedl, že "mění" žalobní tvrzení. Změna žaloby spočívající v tvrzení stěžovatelky, že se stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí na základě dohody o vypořádání BSM z 25. 2. 1997, byla připuštěna při jednání dne 23. 7. 2009, jehož se rovněž účastnil substitut zástupkyně stěžovatelky (č. l. 202). Po provedeném dokazování soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť aplikací a výkladem příslušných ustanovení zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, dospěl k závěru, že k podání žaloby o určení neplatnosti dražby nebyla stěžovatelka aktivně legitimována. V reakci na žalobní tvrzení soud uvedl, že stěžovatelka mohla podat vylučovací žalobu podle §19 zákona o konkurzu a vyrovnání, případně se domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou proti úpadcovým věřitelům, mezi které byl výtěžek zpeněžením nemovitostí rozdělen. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. S odkazem na ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách přímo stanovící, kdo se může domáhat toho, aby soud určil neplatnost dražby, uzavřel, že soud prvého stupně správně vyhodnotil, že stěžovatelka nebyla v postavení žádné z osob, které tuto možnost mají.
Z příloh připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že sdělení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2006 pod značkou 126 K 36/98-639 je adresováno L. B. a jeho obsahem je odpověď soudu (sdělení) k podání úpadce ze dne 9. 6. 2006.
III.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu pojednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Pravomoc Ústavního soudu tedy směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a přezkum jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je podle Ústavního soudu nutno chápat tak, že "zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz konkrétního jednání nebo příkaz k obnovení stavu před porušením, pokud je to možné [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 publ. in Sb. n. u. sv. 4, str. 243). Tyto závěry jsou aplikovatelné i v projednávaném případě.
Stěžovatelka navrhla zrušit úkony provedené v konkurzním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 126 K 36/1998 proti L. B. (pozn. též sp. zn. 26 K 36/98 č.l. 100). Tyto úkony blíže nespecifikovala, ale z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 30 C 302/2007, jakož i z obsahu ústavní stížnosti samotné bylo zřejmé, že protestovala proti zápisu předmětných nemovitostí do konkurzní podstaty úpadce a poté proti jejich zpeněžení dražbou s tvrzením svého vlastnického práva k nim v rozsahu nejméně jedné ideální poloviny. Ústavní soud přípisem ze dne 10. 8. 2010 čj IV.ÚS 2221/10-16 upozornil stěžovatelku, že její podání postrádá některé z náležitostí návrhu na zahájení řízení podle §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a vyzval ji k odstranění vad. Stěžovatelka, ač od 20. 8. 2010 řádně právně zastoupená, ani v následném doplnění ústavní stížnosti sepsané právním zástupcem neupřesnila, o které "úkony" a kterého subjektu (správce konkurzní podstaty či dohlédacího soudu) se jí jedná.
Ze spisové dokumentace rovněž vyplynulo, že předmětné nemovitosti byly zapsány do konkurzní podstaty úpadce (dne 27. 1. 2000 bývalým správcem konkurzní podstaty JUDr. René Kryštofem č. l. 191) a že stěžovatelka se proti postupu správce nebránila vylučovací žalobou. Podání žaloby podle §19 zákona o konkurzu a vyrovnání je procesním prostředkem ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání před podáním ústavní stížnosti Ústavní soud trvá, neboť podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
Pokud po prohlášení konkurzu dne 25. 8. 1999 stěžovatelka uplatnila výhrady stran tvrzeného zániku či nevypořádání společného jmění manželů (za situace, kdy bezpodílové spoluvlastnictví manželů bylo zrušeno rozsudkem soudu již v roce 1995), Ústavní soud uvádí, že snahu o ochranu ústavně zaručených práv je třeba vyvinout a uplatnit včas. Podle ustanovení §72 odst. 3 a 5 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnosti ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona je návrh odmítnut, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, a konečně podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona soudce zpravodaj návrh odmítne, je-li nepřípustný.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nepovažoval za smysluplné blíže zkoumat, které konkrétní "úkony" toho kterého subjektu konkurzního řízení hodlala stěžovatelka napadnout, neboť dospěl k závěru, že to, co pro ochranu svého tvrzeného ústavně zaručeného vlastnického práva mohla učinit, řádně neučinila. Tento závěr se vztahuje jak na její postup v předmětném konkurzním řízení, kdy ústavní stížnost by mohla být odmítnuta jako nepřípustná, tak i v řízení před Ústavním soudem, kdy její ústavní stížnost, kromě toho, že vykazuje vady, jež nebyly odstraněny, je též zcela zjevně podána po lhůtě. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost v rozsahu směřující proti úkonům provedeným v konkurzním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 126 K 36/1998 odmítnout, a to podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona o Ústavním soudu.
Sdělení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2006 pod značkou 126 K 36/98-639 adresované úpadci stěžovatelka nezahrnula do petitu ústavní stížnosti, nicméně uvedla je v záhlaví ústavní stížnosti sepsané právním zástupcem a doručené Ústavnímu soudu dne 22. 9. 2010. Označené sdělení je po obsahové stránce odpovědí - reakcí soudce Krajského soudu v Brně na podání úpadce ze dne 9. 6. 2006. Ať už jeho obsah stěžovatelka vnímá ve vztahu ke své osobě jakkoliv, je osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti proti němu směřující, a proto Ústavní soud ústavní stížnost proti tomuto sdělení odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud dodává, že předmětné sdělení není schopno relevantním způsobem jakkoliv porušit práva úpadce, natož ústavně zaručená práva stěžovatelky.
IV.
Ústavní stížnost směřující proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů Ústavní soud shledal po formální stránce bezvadnou a přípustnou, avšak z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky zjevně neopodstatněnou.
Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud předesílá, že ústavní garanci, podle které se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně procesně znevýhodněna.
K takovému postupu obecných soudů v projednávané věci nedošlo. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně je zřejmé, že stěžovatelka se osobně nebo prostřednictvím svých právních zástupců účastnila jak jednání městského (č. l. 158, 177, 202), tak i krajského soudu (č.l. 239), uplatnila svoje námitky, navrhovala důkazy k podpoře svých tvrzení, reagovala na návrhy protistrany a čerpala opravné prostředky. Pokud namítla, že nebyla řádně předvolání k jednání Městského soudu v Brně dne 18. 5. 2009 a dne 23. 7. 2009, je její námitka v tomto směru nedůvodná, neboť soud obeslal k jednání jejího právního zástupce (č. l. 171 verte, č. l. 198 verte), který stěžovatelku zastupoval na základě všeobecné plné moci ze dne 15. 4. 2004 (č. l. 11).
Pokud se týká rozhodnutí obecných soudů, naplněním práva na spravedlivý proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů je ryze záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu na dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv; to ovšem s výjimkou případů, kdy se obecný soud dopustí skutkového či právního omylu, kterým porušil některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, Ústavní soud je hodnotí zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru a intenzity Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně Ústavní soud ověřil, že soud projednával tutéž žalobu, kterou stěžovatelka původně podala místně nepříslušnému Okresnímu soudu v Hodoníně a změnu žalobních tvrzení připustil na základě návrhu právního zástupce stěžovatelky. Z odůvodnění rozsudků je seznatelné, jakými úvahami se nalézací a odvolací soud při rozhodování řídily, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Závěr o absenci aktivní legitimace stěžovatelky k podání žaloby o určení neplatnosti dražby je závěrem, který není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a důvod k zásahu Ústavního soudu tak není dán (srov. nález III.ÚS 84/94, publ. in Sb. n. u. sv. 3 str. 257); stěžovatelčina kritika konkrétních formulací v odůvodnění rozsudků nebyla schopna přivodit změnu nosných rozhodovacích důvodů, na kterých byly napadené rozsudky vystavěny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost pro rozhodnutím obecných soudů odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu