ECLI:CZ:US:2011:4.US.2231.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2231/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Základní odborové organizace Vojenského opravárenského podniku 081, s. p., Přelouč, se sídlem Jaselská 304, 535 39 Přelouč, zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, AK se sídlem Čelakovského sady 8, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011 čj. 9 As 105/2010-97 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2010 čj. 11 Ca 334/2008-53.
Porušení svých práv spatřovala v tom, že správní soudy nevyhověly její žalobě proti Českému statistickému úřadu (dále jen "ČSÚ"), kterou sledovala, shrnutě vyjádřeno, přidělení konkrétního identifikačního čísla (dále jen "IČ"). Správní soud I. stupně její žalobu odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí o přidělení IČ není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a i podle Nejvyššího správního soudu nešlo o úkon, který by se dotýkal právní sféry stěžovatelky. Stěžovatelka má však za to, že opak je pravdou, neboť přidělení jejího původního IČ jiné odborové organizaci s obdobným názvem vede k problémům s doklady a účty a ke sporům o majetek a nástupnictví.
Z usnesení Městského soudu v Praze a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že po přesunu části členské základny ze Základní organizace Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády k Odborovému svazu státních zaměstnanců a organizací bylo stěžovatelce přiděleno nové IČ, neboť došlo ke vzniku nového subjektu s vlastní právní subjektivitou. Platnost stěžovatelčina původního IČ 15051994 byla ukončena, poté však obnovena a IČ bylo přiděleno Základní organizaci Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády Vojenského opravárenského podniku 081. Žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí ČSÚ o přidělení nového IČ, rozhodnutí o přidělení původního IČ jinému subjektu a přidělení svého původního IČ, Městský soud v Praze odmítl pro nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí ve správním soudnictví, neboť IČ má pouze evidenční význam a nemá vliv na vznik, trvání, existenci či zánik ekonomického subjektu či na jeho práva a povinnosti; k přidělení IČ není soud oprávněn. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl. Ztotožnil se s právními závěry správního soudu I. stupně a ve smyslu kasačních námitek stěžovatelky je dále rozvedl.
Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s ústavním pořádkem. Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelka namítla porušení práv zakotvených v čl. 36 Listiny, která zaručují právo na přístup k soudu a obranu proti nezákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Stěžovatelka učinila jádrem své ústavněprávní argumentace v podstatě tytéž námitky, které uplatnila v žalobě a kasační stížnosti a se kterými se oba správní soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, blíže nikterak neodůvodněné a nerozvedené, že rozhodnutí správních soudů nejsou v souladu se zákonem a ústavním pořádkem republiky. Přezkum zákonnosti rozhodnutí v rozsahu a z hledisek, jimiž se již zabýval správní soud druhého stupně, Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně náleží soudům obecným. V projednávaném případě tedy zcela akceptoval, že Městský soud v Praze byl plně oprávněn posoudit, zda napadená rozhodnutí ČSÚ jsou rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Pokud z důvodů vyložených v odůvodnění svého usnesení dospěl k negativnímu závěru a Nejvyšší správní soud jeho závěry potvrdil, nemohl Ústavní soud dospět k závěru, že se správní soudy žalobou stěžovatelky nezabývaly. Obecně totiž platí, že odmítne-li se soud zabývat žalobou z důvodu absence žalobní legitimace, nelze takový postup soudu hodnotit na ústavně právní úrovni jako odepření přístupu k soudu, či odepření spravedlnosti.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vymezil, která pochybení při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavněprávní relevanci (poznámka pod čarou č. 1). V projednávaném případě však porušení žádné z těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal. Námitky, které proti rozhodnutí správního soudu I. stupně o odmítnutí její žaloby stěžovatelka vznesla, se Nejvyšší správní soud řádně zabýval; lze tedy konstatovat, že postupoval v rámci daném příslušnými procesními normami. Maje právní závěry učiněné Nejvyšším správním soudem za ústavně souladné, může Ústavní soud na tyto odkázat s připomenutím, že stěžovatelčin rozdílný názor na soudem učiněnou interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. září 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
-----------------
1) Jde o případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 256/01, Sb. n. u., sv. 25, č. 37), případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. III.ÚS 114/94, tamtéž, sv. 3, č. 9), či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (např. I.ÚS 549/2000, tamtéž, sv. 22, č. 63).