ECLI:CZ:US:2011:4.US.2233.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2233/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele I. R., právně zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Vaňkem, Karlovo náměstí 28/559, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 10. 2006 sp. zn. 14 C 23/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2008 sp. zn. 39 Co 293/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1260/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti v souladu s ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť dle jeho názoru zasahují do jeho základních práv a svobod garantovaných čl. 8 odst. 5, čl. 10 odst. 2, čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 10. 2006 sp. zn. 14 C 23/2005 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal na Ministerstvu spravedlnosti ČR zaplacení způsobené škody, a to nemajetkové újmy ve výši 1.000.000,- USD a dále majetkové škody ve výši 12,60 Kč. Ke škodě mělo dojít nesprávným postupem státu. Stěžovatel v roli žalobce se cítil dotčen na svých právech tím, že mu Česká advokátní komora pro účely podání několika ústavních stížností nepřidělila advokáta. Povinné zastoupení v řízení o ústavní stížnosti přitom vyplývá z §29 zákona o Ústavním soudu. Obvodní soud poukázal na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to konkrétně na §1 odst. 1, dále §§2, 7 a 8. Dle soudu nebyly splněny obligatorní podmínky pro vznik odpovědnosti státu (existence nesprávného nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi). Stěžovatel se proti rozsudku odvolal k Městskému soudu v Praze, který rozsudek soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 18. 2. 2008 sp. zn. 39 Co 293/2007 potvrdil. Soud prvního stupně si dle názoru odvolacího soudu pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů a skutková zjištění provedl správně. Dle odvolacího soudu se soud prvního stupně sice dopustil nepřesné právní kvalifikace, ovšem dospěl ke správnému právnímu závěru. Podle §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se odpovědnost vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti tohoto zákona. Na škodu způsobenou rozhodnutími vydanými před 15. 5. 1998 se užije zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. U nesprávného úředního postupu je rozhodující, ne kdy k němu došlo, ale kdy vznikla škoda. Tento zákon nepřiznává odpovědnost za nemajetkovou újmu. Soud uzavřel, že jak podle nového, tak podle starého zákona nevznikla žádná nemajetková újma a co se týká újmy majetkové, t. j. 12,60 Kč, ta není dostatečně podložená. Stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze podal dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky. Tento rozhodl usnesením ze dne 26. 4. 2011 č. j. 28 Cdo 1260/2009-198, a to tak, že dovolání odmítl, jelikož se nejedná o věc zásadního právního významu.
Stěžovatel považuje za porušení práva na spravedlivý proces skutečnost a současně za diskriminující, že zákon o Ústavním soudu neobsahuje ustanovení, které by umožnilo stěžovatelům v jeho postavení, aby jim Česká republika fakticky zajistila možnost domoci se jejich práva na podání ústavní stížnosti a účastnit se jednání před Ústavním soudem jednodušším způsobem. Zajištění právní pomoci je přenášeno na Českou advokátní komoru, která není dle Ústavy součástí moci zákonodárné, výkonné a ani soudní.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Dle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy návrhem stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn., že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Namítá-li stěžovatel, že v občanskoprávním či v trestněprávním řízení je pomoc zajišťována ze strany státu, nutno poukázat na skutečnost, že ústavní stížnost představuje specifický institut ochrany lidských práv a svobod, což se odráží i ve způsobu zajištění právní pomoci. Přitom nelze konstatovat, že by na svoji povinnost vyplývající z čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stát rezignoval nebo že by mechanismus zajišťování právní pomoci nebyl dostatečný. V souvislosti s uvedeným je třeba vyzvednout především tu skutečnost, že Ústavní soud nespadá do obecné soustavy soudů. Dle náhledu Ústavního soudu odlišnost postupu při zajišťování právní pomoci účastníků nelze považovat za protiústavní, a to již s ohledem na délku lhůty k podání ústavní stížnosti, která je pro zajištění právního zastoupení dostatečnou.
Již ve stěžovatelem zmíněném usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 296/1997 dospěl tento k závěru, že je věcí státu, a nikoli subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemovitým žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno. Česká advokátní komora je sice samosprávným orgánem, nicméně ex lege je její povinností, při splnění zákonných podmínek, poskytování právní pomoci těm subjektům, kteří s ohledem na své majetkové a sociální postavení nedosáhnou na právní pomoc poskytovanou v rámci komerčního sektoru.
Závěrem lze konstatovat, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu