ECLI:CZ:US:2011:4.US.2236.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2236/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Č., zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 60 Co 57/2011-141 ze dne 28. dubna 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na legitimní očekávání ochrany majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 4 C 145/2007 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Uherském hradišti rozsudkem č. j. 4 C 145/2007-103 ze dne 15. října 2010, ve spojení s doplňujícím usnesením č. j. 4 C 145/2007-118 ze dne 21. prosince 2010 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal po žalovaném J. Ž. (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 18.613,- Kč s 9% p.a. úrokem z prodlení od 10. listopadu 2006 do zaplacení a uložil stěžovateli zaplatit na náhradu nákladů řízení žalovanému částku 19.364,- Kč a České republice - Okresnímu soudu v Uherském Hradišti celkem částku 5.417,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozsudkem č. j. 60 Co 57/2011-141 ze dne 28. dubna 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 13.284,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí není transparentní a přezkoumatelné. Za největší vadu odůvodnění tohoto rozsudku označuje skutečnost, že se v něm toliko konstatuje, že odvolací námitky nejsou důvodné, aniž by bylo vysvětleno, v čem konkrétně tato nedůvodnost spočívá. Největší procesní vadou odůvodnění je podle stěžovatele absence jakékoliv zmínky o důvodu neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu v odvolacím řízení, a to doplňujícího výslechu soudního znalce Ing. P., jenž by mohl odstranit rozpory, nejasnosti a protimluvy vyplývající z jeho výslechu před soudem prvního stupně. Neústavnost absence informace o neprovedení navrhovaného důkazu je zvýrazněna tím, že tuto povinnost soudům ukládá ustanovení §157 odst. 2) občanského soudního řádu, jež je v souladu s ustanovením §211 občanského soudního řádu použitelné i v odvolacím řízení.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, je záležitostí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas a polemika stěžovatele se závěrem obecného soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti navíc nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci.
Ústavní soud konstatuje, že v řízení bylo provedeno dostatečné dokazování a právní posouzení obecnými soudy je logické, přesvědčivé a řádně odůvodněné a podle náhledu Ústavního soudu se rozhodně nenachází ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tak ve věci vydaná rozhodnutí obecných soudů, včetně rozhodnutí touto ústavní stížností napadeného, považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost na ně odkazuje. Ačkoli by bylo na místě, aby odvolací soud v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí uvedl, proč neprovedl stěžovatelem navrhovaný důkaz výslechem znalce Ing. P., nepovažuje toto pochybení Ústavní soud v kontextu celé věci za tak závažné, aby vyžadovalo jeho kasační zásah. Námitka stěžovatele, že odvolací soud nevysvětlil, v čem spočívá nedůvodnost odvolacích námitek stěžovatele, není důvodná, neboť tento důvod v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí vysvětlen je. Věta o nedůvodnosti odvolacích námitek je pak pouhým shrnutím a konstatováním této skutečnosti, která z téhož odstavce odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí, v němž je předmětné konstatování obsaženo, vyplývá.
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu