ECLI:CZ:US:2011:4.US.2245.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2245/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, AK se sídlem v České Lípě, Sokolská 295/37, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. 7 To 62/2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 3 T 7/2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 29. 7. 2011 se J. M. (dále též "odsouzený", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o návrhu na vyloučení předsedy senátu Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") JUDr. Kamila Kydalky z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení, pro zásah do práv zajištěných čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Odsouzený byl rozsudkem nalézacího soudu ze dne 14. 10. 2009 uznán vinným přípravou trestného činu vraždy podle §7 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009. Odvolání proti uvedenému rozsudku bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen stížnostní soud") ze dne 12. 1. 2010.
Dne 1. 5. 2011 byl nalézacímu soudu doručen návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení, a to spolu s návrhem na rozhodnutí o vyloučení předsedy senátu nalézacího soudu JUDr. Kamila Kydalky (dále jen "předseda senátu") z rozhodování o návrhu na povolení obnovy. V návrhu stěžovatel tvrdil, že předseda senátu je podjatý pro poměr k projednávané věci, neboť již rozhodoval v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení, ve kterém se dopustil procesních chyb při protokolaci hlavního líčení a provádění důkazů navrhovaných obhajobou. Byl toho názoru, že v jeho případě je třeba postupovat analogicky dle ustanovení §30 odst. 2 a 4 tr. řádu.
Dne 24. 5. 2011 nalézací soud rozhodl, že předseda senátu není vyloučen z projednávání věci, jelikož nebyly shledány důvody pro jeho vyloučení podle ustanovení §30 odst. 1 až 4 tr. řádu.
Dne 14. 7. 2011 stížnostní soud stížnost odsouzeného proti usnesení nalézacího soudu ze dne 24. 5. 2011 zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou důsledkem řízení, při kterém byly porušeny základní zásady soudního řízení. Uvedl, že je mu známo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 III. ÚS 62/04, ale "má za to, že je nutná změna výkladu ustanovení §30 tr. řádu, a to nikoliv z čistě formálního hlediska, ale v souladu s ústavně právními principy" a specifikoval zásady, jimiž by se obecné soudy měly řídit při výkladu cit. ustanovení tr. řádu. Následně dospěl k závěru, že "i u rozhodování o obnově musí být jednoznačně s ohledem na nepochybný poměr k věci vyjádřený právním názorem v rozhodnutí ve věci vyloučen soudce, který rozhodoval ve věci samé."
Závěrem stěžovatel konstatoval, že rozhodnutími soudů všech stupňů byly porušeny čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na nezávislý a nestranný soud zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tím, že v řízení o návrhu na povolení obnovy rozhodoval soudce rozhodující již dříve v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.
Ústavní soud připomíná, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení. I když se však v řízení o návrhu na povolení obnovy nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - o takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, nutno na toto řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, tj. včetně základního práva na nezávislý a nestranný soud.
V této souvislosti Ústavní soud dále připomíná, že je nezbytně nutné, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly důvěru u veřejnosti zejména svojí nestranností. Nestrannost se ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, se posuzuje ve dvou krocích: první spočívá ve snaze zjistit osobní přesvědčení dotyčného soudce v daném případě; druhý pak směřuje k ujištění, že osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností. Soudci jsou pokládáni za nestranné, dokud není prokázán opak. Při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda nezávisle na chování soudce lze na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i zdání může mít jistý význam. Z toho vyplývá, že při posuzování, zda je v dané věci dán oprávněný důvod pro pochybnosti o nestrannosti soudce, se zvažuje také stanovisko obviněného (odsouzeného), to však není zcela rozhodující. Určujícím je, zda lze obavy dotyčné osoby považovat za objektivně odůvodněné (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř proti České republice, stížnost č. 64935/01, odst. 55. a 56.; dostupno na adrese http://www.echr.coe.int).
K tvrzení o podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu (který se měl podílet na rozhodování o trestním obvinění i rozhodování o návrhu na povolení obnovy) pro poměr k věci spočívající ve způsobu, jakým byla věc vedena (protokoly o hlavním líčení neodpovídaly zvukovému záznamu pořízenému v průběhu hlavního líčení, nebyly bez řádného zdůvodnění provedeny všechny navrhované důkazy) Ústavní soud konstatuje, že v projednávaném případě ze shromážděných podkladů nenabyl přesvědčení, že by zde existovaly jakékoliv skutečnosti nasvědčující osobní zaujatosti předsedy senátu; v tomto směru ostatně ústavní stížnost jakákoliv konkrétní tvrzení ani neobsahuje. V každém případě však samotná skutečnost, že předseda senátu nalézacího soudu rozhodoval o trestním obvinění stěžovatele, nemůže být důvodem pro jeho vyloučení z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení. Tato námitka stěžovatele je neopodstatněná jak v rovině obecného práva (srov. Šámal a kol.: Trestní řád - Komentář, 5. doplněné a přepracované vydání 2005, str. 224), tak i v rovině práva ústavního (srov. stěžovatelem citované usnesení ze dne 15. 4. 2004 III. ÚS 62/04, Sb. n. u., sv. 16, str. 409, od něhož Ústavní soud v projednávaném případě neshledal jakýkoliv relevantní důvod se odchylovat).
Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o porušení principů spravedlivého procesu v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení jako zjevně neopodstatněné, čehož vyústěním je odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu