ECLI:CZ:US:2011:4.US.2249.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2249/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem na adrese Praha 4, Komořanská 63, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 25. května 2011 č. j. 35 Co 482/2010-271, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. srpna 2011, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci změnil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3. září 2010 č. j. 7 C 267/2006-248 ve výroku II. o nákladech řízení státu tak, že stěžovatelka i žalovaný jsou povinni zaplatit České republice náklady řízení státem zálohované každý v rozsahu jedné poloviny s tím, že jejich výše a lhůta k zaplacení bude stanovena okresním soudem v samostatném usnesení (výrok I.). Dále krajský soud rozhodl, že ve výroku III. o nákladech řízení mezi účastníky se rozsudek okresního soudu mění tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem (výrok II.), ve výroku I. ve věci samé ponechal rozsudek okresního soudu nedotčen (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se stala za trvání manželství s M. P. (dále jen jako "žalovaný") spoluvlastníkem rodinného domu v obci Jablonec nad Nisou, část Kokonín. Protože se po rozvodu manželství v roce 1997 nebyli účastníci řízení schopni domluvit na vypořádání spoluvlastnictví, podala stěžovatelka v roce 2006 žalobu o vypořádání spoluvlastnictví domu. Jako způsob vypořádání navrhla nabytí výlučného vlastnického práva k domu svou osobou a poskytnutí finanční kompenzace žalovanému, čímž by vyřešila bytovou potřebu svých dětí. V mezidobí si jednak stěžovatelka vyřešila bytovou potřebu jiným způsobem, dále žalovaný i stěžovatelka změnili názor na to, komu má být svěřena nemovitost do výlučného vlastnictví, po vypracování dvou znaleckých posudků a zjištění výše tržní ceny. Okresní soud pak na základě shodného návrhu účastníků řízení podílové spoluvlastnictví zrušil a nařídil prodej nemovitostí s tím, že výtěžek prodeje se rozdělí mezi spoluvlastníky rovným dílem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že krajský soud neměl měnit rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud uložil žalovanému povinnost nahradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 157 690,- Kč, neboť dle jejího názoru toto rozhodnutí bylo pro ni překvapivé a zcela nepředvídatelné a stěžovatelka pak neměla procesní nástroj k dosažení nápravy. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud porušil i její právo na ochranu majetku, když jediný možný způsob ochrany - tedy soudní vypořádání spoluvlastnictví - realizoval za podmínek protiprávně zasahujících do její majetkové sféry. Z uvedených důvodů stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavní práva dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 20. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 2388/2010.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 in http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu a předkládá vlastní představu o tom, jak by měl tento soud rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Odvolací soud se posouzením výroků o nákladech řízení i otázkou procesního úspěchu řádně zabýval a stěžovatelce podrobně vyložil, proč nelze na straně stěžovatelky spatřovat plný úspěch v řízení a bylo proto na místě aplikovat ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř.
Napadené usnesení není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které odvolací soud v souvislosti s náhradou nákladů řízení vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. srpna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu