ECLI:CZ:US:2011:4.US.2416.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2416/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Dopravního podniku města Brna, a. s., se sídlem Hlinky 151, 656 46 Brno, zastoupené Mgr. Ondřejem Adametzem, advokátem, AK se sídlem Pekařská 12, 602 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně 21. 11. 2008 č. j. 105 Nc 2955/2008-10 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2009 č. j. 20 Co 7/2009-19 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanoveních čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení těchto základních práv spatřovala stěžovatelka v tom, že jí - jako oprávněné - byla uložena povinnost nahradit náklady exekučního řízení, neboť povinná ještě před podáním návrhu na zahájení exekuce (dne 18. 1. 2008) zemřela (a to dne 30. 3. 2006).
Stěžovatelka v tomto kontextu poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1903/07 a IV. ÚS 2888/07, podle nichž musí - aby bylo možno povinnost nahradit náklady řízení oprávněnému - k objektivním skutkovým okolnostem přistoupit i subjektivní zavinění oprávněného.
Stěžovatelka tvrdila, že neměla povinnost zkoumat, zda povinná před podáním návrhu na nařízení exekuce zemřela, neboť zkoumání podmínek řízení bylo úkolem soudu, který o jejím návrhu rozhodoval.
II.
Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelce i účastníkům řízení znám.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Napadená rozhodnutí však dle názoru Ústavního soudu za protiústavní ve shora naznačeném smyslu považovat nelze.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného nemůže být jediným důvodem pro uložení povinnosti nahradit náklady soudního exekutora oprávněnému nemajetnost nebo ztráta procesní způsobilosti povinného (srov. např. nález sp. zn. IV.ÚS 395/07, Sb. n. u., sv. 53, str. 787); jinak je tomu však v případě, že k této objektivní okolnosti přistoupí i procesní zavinění oprávněného.
Ústavní soud nemá žádných ústavněprávních námitek proti názoru obecných soudů, že procesní zavinění stěžovatelky (v původním řízení oprávněné) v projednávané věci bylo dáno. Ve světle skutečnosti, že povinná zemřela více než rok a půl před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, nelze mít názor obecných soudů, že stěžovatelka nedbala náležité opatrnosti a zastavení řízení procesně zavinila, za nesprávný ani protiústavní. Jinak by tomu bylo - jak plyne již z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 395/07 či z usnesení sp. zn. IV. ÚS 2170/07 - pokud by povinná zemřela až po podání návrhu na nařízení exekuce.
Nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, podle níž zastavení řízení nezavinila s ohledem na to, že soud prvního stupně neměl exekuci vůbec nařídit a řízení pro neodstranitelnou vadu řízení zastavit. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, podle něhož v exekučním řízení - s ohledem na objem exekuční agendy i krátkou lhůtu pro nařízení exekuce - nemůže soud tyto skutečnosti spolehlivě ověřit před uplynutím lhůty pro nařízení výkonu rozhodnutí, a je tudíž právě na oprávněném, aby - s ohledem na zásadu procesní opatrnosti a uvážlivosti - podání návrhu zvážil. V opačném případě se oprávněný, tak jako v projednávané věci, vystavuje riziku, že ponese náklady exekučního řízení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu